Tajné písně Itálie
20. 1. 2026 | Rubriky: 2025,Články,UNI
Jak lovec bluesmanů mapoval před 70 lety mizející hudbu italského venkova
Itálie je kolébkou opery, ale skvěle se tu daří i jiným žánrům. O znovuobjeveni lokální tradiční hudby se zasloužil americký folklorista Alan Lomax (1915 – 2002), jehož proslavily terénní nahrávky bluesmanů z amerického Jihu. Po 2. světové válce se Lomax zaměřil na Evropu. Když přijel do Itálie, setkal se tam nejen s pestrými a vitálními hudebními tradicemi, ale také s obyvatelstvem, které je ignorovalo. Lomaxova expedice začala na Sicílii a pokračovala na sever. „Je to zvláštní,“ napsal, „ale skutečnou italskou lidovou hudbu nezná ani místní obyvatelstvo, nemluvě o ostatním světě. Den po dni jsem se setkával s prastarými a pro mě zcela neznámými styly. Začínal jsem chápat, jak se cítili osvícenci v renesanci, když objevovali tyto pohřbené a skryté poklady z doby řecké a římské antiky.“ Loni na festivalu v přímořském letovisku Loano, západně od Janova, slavila Itálie 70. výročí jeho etnografických výzkumů.
I v moderních časech vnímají Italové své hudební tradice jako stále probíhající tvůrčí proces, nikoli jako muzeální exponát, což je postoj daleko bližší americké „folkové“ tradici, než českému folklorismu. Cizinci to netuší, ale Itálie prošla podobným folkovým revivalem jak Spojené státy. Ten vypukl roku 1964 na festivalu ve Spoletu severně od Říma, a podobně jako v americkém Newportu o rok později jej provázel historický skandál. Důvodem byly v tomto případě dvě protiválečné písně, které rozdělovaly italské veřejné mínění. Roli sehrála též politická dezinformace, kterou detailně popisuje kniha Bella Ciao. Autorem je Jacopo Tomatis, který přednáší etnomusikologii a populární hudbu na univerzitě v Torinu, rediguje časopis Giornale della Musica a je uměleckým ředitelem zmíněného festivalu v Loanu. Následující rozhovor proběhl v Cagliari na Sardinii, v rámci soutěže Premio Andrea Parodi.
Loano je jedno z mnoha pro cizince neznámých městeček na italské riviéře. Proč jste si pro festival raději nevybrali nějakou známější lokalitu?
Loano leží mezi Janovem a francouzskou hranicí, pro nás jako organizátory je výhodné, že lidé tam tráví dovolenou. Soutěž Premio Loano della musica tradizionale Italiana má už dvacetiletou tradici. Každý rok se uděluje cena, tedy „premio“, za italskou tradiční hudbu. Soutěží alba, porotu tvoří kritici, novináři. Navíc jsou na programu další koncerty. Loňský rok byl tematicky zaměřený na cesty Alana Lomaxe, motivem bylo 70leté výročí jeho italské expedice. Cenu převzala jeho dcera a pak ji předala předsedovi nadace, která Lomaxův odkaz spravuje. Žánrovému zaměření odpovídá i komorní ráz akce, která probíhá jako open air na náměstí z 15. století. Každý rok, koncem července, máme plno.
A kdo loni dostal cenu poroty?
Peppe Voltarelli, písničkář světového renomé který tuším natočil i album v Česku, a zpěvačka Hiram Salsano v kategorii mladých umělců do 35 let. Premium Loano jsou jediné ceny v italském folku.
Jak významné bylo pro Italy to Lomaxovo výročí?
Hodně. Při své návštěvě roku 1954 spolupracoval Lomax s nejvýznamnějším znalcem italské tradiční hudby, a to byl profesor etnomusikologie Diego Carpitella (1924 – 1990). Jejich společné nahrávky výrazně přesahují akademický rámec. Tak například, některé byly použity ve filmu Dekameron od Piera Paola Pasoliniho. Jiné slouží jako podklad pro tvorbu současných umělců, včetně zmíněné zpěvačky Hiram Salsano. Ty nahrávky zrají jak víno, a proto jsme se rozhodli k jubileu udělat specielní program. Současní italští folkoví hudebníci hráli vlastní interpretace hudby z Lomaxových nahrávek. Logicky tak vznikl all-star band s osobnostmi jako akordeonista Riccardo Tesi, multiinstrumentalista Nando Citarella, zpěvačka Rachele Andrioli. Zkrátka, ti nejlepší z různých generací a regionů, takže hudba 70 let stará zazněla v současné interpretaci. Hudba, která začala italský folkový revival. Samozřejmě, ty staré nahrávky u nás každý zná, staly se pilířem dalšího vývoje. Do Evropy se Lomax přesunul díky vyhrocené politické situaci, když se v 50. letech ocitl v USA na černé listině, díky McCarthyho honu na čarodějnice.
V tom nebyl sám, podobný osud potkal třeba Leonarda Bernsteina.
Díky tomu pak Lomax natáčel také ve Španělsku, Irsku, Británii. Matka jeho dcery byla spisovatelka a básnířka, do Itálie se přistěhovala s dcerou, aby byla rodina pohromadě, asi rok žili poblíž Neapole, kde tehdy osmiletá Lomaxova dcera chodila do školy.
A tahle dcera byla tedy loni hostem festivalu v Loanu, kde ve svých jako 78 letech převzala cenu.
Ona s Lomaxem pak spolupracovala na pozdější nahrávací kampani, spoluzaložila asociaci, která je dodnes aktivní, a jejímž cílem je Lomařovy nahrávky vrátit do původní komunity. Je to vlastně taková kulturní repatriace. Nadace Association for Cultural Equity má sídlo v New Yorku a darovala Lomaxovy nahrávky Knihovně kongresu, a pak převedla jejich vlastnictví do italských komunit.
Pohanský trans zvaný pizzica
Dnes se zdá, že ze všech těch italských kořenů nejsilněji přežila pizzica z regionu Salento na jihu Itálie. Jedná se vlastně o transovní rytmus z pohanské éry, který jako jediný svého druhu v Evropě vydržel, navzdory všem církevním pokusům ho vymýtit.
Ano, Lomax samozřejmě natáčel i tenhle žánr, na který později navázaly skupiny jako Canzoniere Grecanico Salentino. Jejich houslista dnes hraje s Justinem Adamsem, kterého známe jako kytaristu Roberta Planta. Což jen potvrzuje, že archaické styly jako pizzica, blues či hudba severní Afriky, z níž Adams čerpá, jsou propojeny někde hluboko na úrovni feelingu či energie.
Pizzicu dokumentuje osmnáctiminutový dokument La Taranta na You Tube, který natočil Gianfranco Mingozzi dva roky poté, kdy s Federico Fellinim dokončil Sladký život. Mingozzi zachycuje pizzicu jako léčebný rituál. Hudebníci hledají rytmus, který by pacientku, stiženou tarantismem, nejprve probral z letargie, pak ji přivedl k tanci a uzdravil. Kapelníkem byl houslista Luigi Stifani (1914 – 2000), povoláním holič, pacientka se jmenovala Maria. Měl i v tomhle projektu Lomax prsty?
Ne, tou dobou byl už zpátky v USA. Navíc, terapeutické produkce nenatáčel. Ale na dokumentu se podílel Lomaxův italský průvodce Diego Carpitella, jeho iniciátorem byl antropolog Ernesto De Martino. Tarantismus i pizzica, to vše bylo tehdy choulostivé a kontroverzní téma. Aby bylo vůbec možné natáčení provést, De Martino se musel převléct za doktora. Maria celou epizodu nakonec veřejně popřela.
Tím zřejmě deklarovala vstup do moderní éry, kde funguje medicína a ne rituály, a od minulosti je nutno se odstřihnout. Tarantismus byla tedy nějaká otrava po kousnutí jedovatým pavoukem?
Jihoitalská tarantule, na rozdíl třeba od černé vdovy, jedovatá není, následky jsou srovnatelné s vosím žihadlem. Jednalo se o zástupný problém. Tarantismus se projevuje apatií a depresemi. Postihoval nejčastěji ženy, tvrdě pracující na poli. Kousnutí pavoukem pro ně bylo tou poslední kapkou traumatického řetězce, na jehož počátku mohl být rodiči vynucený sňatek či chudoba a těžká práce. Tarantule byla součástí folklóru, podobného, jako rituály voodoo. Rituál funguje, když pacient věří, že příčinou je pavouk, a že ho vysvobodí a uzdraví hudba. Věří tomu i vaše okolí. Bez téhle víry není terapie hudbou možná. Pokud se to má povést, musí to stejně vnímat celá vesnice. To se ale brzy změnilo, když roku 1965 do Salenta přivedli dálnici a na venkov dorazila televize, která vykreslovala jinačí životní styl. Život na vesnici najednou působil směšně. Tarantismus se stal přežitkem minulosti, který do moderní společnosti nepatří. Proto Maria vše popřela. I to najdete na You Tube, v dokumentu italského kanálu Rai Storia.
Jenže muzikanti to viděli jinak. Každoroční velekoncert La Notte della Taranta patří v Itálii k nejsledovanějším hudebním akcím, pizzica stejně jako jiné lokální styly se v Itálii stala součástí nové kulturní identity. Italské kořeny fungují v akustické i elektronické rovině, jako kontinuální tvůrčí proces.
Tak to svět vnímá dnes, jenže ten proces trvá už přes půl století. Náš italský folkový revival probíhal paralelně s americkým, jenže v anglosaském světě o tom nikdo nepsal, tam všichni sledovali Boba Dylana a skupiny jako Fairport Convention či Steelye Span. Kdežto u nás vysílala stanice RAI o našem folku TV show, a roku 1977 vydali Canzoniere Grecanico Salentino své první album.
Ten úplný začátek ale nastal už roku 1964, dokonce celý rok před tím, než Bob Dylan v Newportu vystoupil s elektrickou kytarou.
I u nás měl ten bod obratu charakter explozivní rozbušky se skandálním podtextem. Italští folkaři ty písně zpívali ne že by měly pěknou melodii a příjemně se poslouchaly, ale kvůli politickému náboji. I jejich písně chtěly změnit svět.
Italsko-americká synchronicita
Takže italský revival byl podobně jako americký propojený s hnutím za občanská práva? Jednalo se tedy spíš o synchronicitu s USA, než že by Italové kopírovali Dylana a jiné folkaře s kytarou?
To propojení má širší rámec. Alan Lomax se zaměřil na hudbu Evropy, protože v USA byl persona non grata, podezírali ho z neamerické činnosti. Vedle Lomaxova průvodce Carpitelly byl nejvýznamnějším italským etnomuzikologem Roberto Leydi (1928-2003). Ten nejprve psal o jazzu pro socialistický časopis v Miláně, a skrze americké nahrávky objevil folkový revival, blues, Pete Seegera. Což ho přivedlo k italským kořenům, sbíral dokonce i nahrávky dělníků z továren. Spousta věcí probíhala pod pokličkou, až to roku 1964 bouchlo na festivalu „dvou světů“ ve Spoletu, severně od Říma.
Název Festival dei Due Mondi reflektoval souběžnou nabídku americké i evropské kultury. Tradiční hudba tehdy v Itálii vytvářela spojovací můstek mezi literáty i klasickými skladateli. K elitnímu klubu se hlásili spisovatelé Umberto Eco, Italo Calvino i skladatel Luciano Berio. Rozbuškou se stal v pondělí 22. června ve Spoletu koncert skupiny Gruppo del Nuovo Canzoniere Italiano, která byla klíčovým hráčem italského folkového revivalu.
Podle názvu Due Mondi by člověk tipoval, že se jednalo o festival zrozený z atmosféry 60. let?
Ne, založil jej už roku 1958 italsko-americký operní skladatel Gian Carlo Menotti, byl to takový hodně včasný výhonek kulturního nonkonformismu. Dnes se už naopak jedná o velmi nóbl akci. Záměrem bylo zorganizovat politický koncert, trochu v duchu amerických protestsongů, ale též v souladu s tehdejší atmosférou v Itálii. Diváci byli připraveni, sledovali Dylana i hnutí za občanská práva, znali blues, ale též měli své vlastní zkušenosti. Například píseň z 1. světové války, baladu o válečném masakru, která nebyla zahrnuta v původním festivalovém setlistu. Skladba se jmenuje Gorizia, což je vesnice na italsko-slovinském pohraničí. Její text je obžalobou italské armády, která tam zanechala šokující počet civilních obětí z řady chudých venkovanů. V Itálii píseň měla stále kontroverzní příchuť. Koncert probíhal v areálu vojenské školy, v publiku byli jak budoucí důstojníci, tak i milovníci vážné hudby, včetně neteře dirigenta Toscaniniho. Konzervativní část publika to brala jako urážku italské armády, o skandálu psaly všechny velké deníky.
Festivalový program skupiny Gruppo del Nuovo Canzoniere ale nesl jméno jiné písně, a sice Bella Ciao, která je dnes jedním ze symbolů italské kultury.
Ta se též stala jádrem sporu, ale jinačího. Původně to byla píseň italských partyzánů a po válce, v 50. letech, vznikla její další verze. Mondine byly námezdní dělnice, které za drsných podmínek v pádské nížině plely rýžová pole, a ta jejich nová verze byla ve stylu pracovní písně amerických černochů. A právě ta se stala obětí politické manipulace. Rýžová verze byla prezentována jako originál, v rámci ideologické objednávky. Myšlenka, že původně pracovní píseň, která je protestem proti společenské represi, se později stane partyzánskou hymnou, by potvrdila marxistickou tezi, že všechny lidové písně jsou politické.
Partyzáni, rýžová pole a ideologický podvrh
Vy jste o Bella Ciao napsal stejnojmennou knihu, která je investigací celé té kauzy, a potvrzuje že jde o podvrh. Deník L’Unitę měl důkaz manipulace ale odmítl jej uveřejnit.
Stalo se to takhle: Koncem dubna 1965 došel do redakce komunistických novin L’Unitę dopis od bývalého sezónního dělníka. Ten tvrdil a podložil to svědectvím, že to byl on kdo kolem roku 1951 zkomponoval „rýžovou“ verzi písně, a to na bázi partyzánské Bella Ciao, ale redakci zároveň žádal, aby jeho dopis netiskla. Právem se obával, že by to poškodilo pověst skupiny Gruppo del Nuovo Canzoniere Italiano, která na festivalu ve Spoletu píseň zpopularizovala. Falešná informace měla v rámci socialistické ideologie demonstrovat vazbu mezi vykořisťovanými námezdními dělníky a partyzány a doplnit tak chybějící spojující článek mezi oběma třídami.
Když jste to odhalení publikoval v knize Bella Ciao, jakou to mělo odezvu?
V celé té věci panuje velký zmatek. O aféře psala spousta akademiků. Každý trochu jinak a mnozí spíš neurčitě. Některé prameny z 60. let správně uvádějí, že rýžová verze je pozdější. Na původní gramofonové nahrávce, která se stala hitem, je naopak uvedeno, že rýžová verze je původní, což je lež, kterou pak všichni přetiskovali a opakovali. Takže dezinformace se stala názorem veřejnosti, která poslouchá hudbu, sleduje TV, ale nečte články muzikologů, kteří tu manipulaci odhalili už dávno.
Zaregistroval jste nějaké konkrétní reakce?
Když píšete knihu o písni, která představuje politické gesto, a ve své době se stala horkým tématem, které lidi rozděluje, emocím se nevyhnete. Bylo běžné, že píseň se zpívala na protifašistických akcích, stejně jako případy, že umělci nebyli ochotní ji zpívat, protože třeba místní starosta měl odlišný názor. Někdy za tím byl i nátlak: tuhle píseň vyřaďte. Pokud ale dostávám nenávistné emaily, tak spíš náhodně.
Není to vlastně širší téma, které by zasloužilo podrobnější zpracování? Zvláště v nynější éře sociálních sítí a dezinformací?
Ano, hudba jako prostředek v politické komunikaci je hodně zajímavé téma. Na úspěch Bella Ciao navázala v Itálii řada gramofonových labelů a vydávala alba s politickými tématy. Nahrávky nepokojů v ulicích, projevy politických vůdců, takže tuhle obrovskou nabídku, což jsou tisíce nahrávek, s mým teamem katalogizujeme a zpracováváme. Éra let 1960 a 1970 byla klíčová pro formování dnešního pohledu. Jsou tam zárodky pozdějších neofašistických hnutí, která si vytvářela komunitní okruh příznivců a budovala identitu. Je poučné jak hudba může sloužit jako politická zbraň pro nejrůznější myšlenkové tábory.
Což je šokující zjištění, protože z historie známe především levicové protestsongy.
Ano, ale třeba naše dnešní premiérka Giorgia Meloni prošla neofašistickým hnutím a její kariéru řada z těch písní provázela.
Jak silnou roli měla studená válka? Probíhala nějaká infiltrace z tehdejšího Sovětského svazu, jakou teď vidíme na sociálních sítích?
Přímé vměšování nebylo potřeba, v Itálii jsme měli silnou komunistickou stranu. I když po invazi Maďarska Sovětskou armádou došlo k jistému vystřízlivění, byla to stále nejsilnější komunistická strana v Západní Evropě, na vrcholu popularity měla až 35 % v parlamentu. Pro mladou idealistickou generaci byl komunismus symbolem svobody, protiváhou sociálním nerovnostem, dominantní úlohy korporací. Hudba u nás sloužila jako politická zbraň až do počátku 80. let, ale pak všechny ty radikální labely zbankrotovaly. Komunisti změnili název na PDS, Strana demokratické levice, a později posun pokračoval ještě dál.
A jak se pak stalo, že se pizzica vrátila ve své nynější síle?
3 roky po skandálu Bella Ciao, tedy 1967, chytil italský folkový revival druhý dech, teď už bez kontroverzí, a na fundované umělecké platformě. Roberto Leydi spolu s Diegou Carpitellou vytvořili v hudební show Sentite Buona Gente, Poslouchejte dobří lidé. Záměrem bylo propojit autentické kořeny s uměleckou invencí. Autoři si byli dobře vědomi úskalí včetně teatrálního kýče či operetního folklorismu. Jejich krédem bylo „upozornit hudební odborníky a především veřejnost na invenční, provokativní a spektakulární možnosti lidové hudby Itálie, založené na živé hudbě a ne folklorních aranžmá, a přispět k očistě půdy od nedorozumění a deformací, jimiž hudební tradice poznamenal závan popularity.“ Představení se hrálo v Teatro Lirico v Miláně od 2. února do 5. března 1967, program nabízel „živé a pravdivé hlasy farmářů, pastýřů, horalů, od Sardinie přes severní regiony až po Salento, s bohatým repertoárem historických balad, písní vypravěčských, pracovních, terapeutických rytmů, bojových tanců, s tradičními nástroji jako launeddas, akordeon, tamburína, housle, violoncello, kytara, triangl“. Takže, nikoli současná generace revivalistů ze Spoleta, ale autentičtí tradiční muzikanti z terénu.
Holič mistrovským houslistou
Dovolím si vsunout srovnání. Jednalo se o přesně opačnou cestu než prosazovaly folklorní megaansámbly sovětského typu s vyumělkovanou choreografií a operetními zpěvačkami, které publiku na východní straně železné opony lidovou hudbu nadlouho znechutily.
V show účinkoval i houslista Luigi Stifani, jehož pár let předtím natočil De Martino v rituální terapeutické roli. Byl to fascinující zážitek, slyšet divokou hudbu z izolovaného Jihu, přenesenou na Sever do Milana. Jednalo se ale o přirozený posun, díky tomu rituálnímu dokumentu vznikla poptávka posluchačů i muzikantů. Nová generace se učila od starých mistrů. Všichni chtěli hrát jako Luigi Stifani, jen proto, že se díky filmu stal nositelem tradice.
On byl povoláním holič, skutečně mezi místními houslisty tolik vynikal?
V tom je právě háček, že odpověď neznáme. Když někoho v jisté době natočíte na desku a jedná se o hudbu uvnitř nějaké lokální tradice, tak se ten hráč okamžitě stane referenčním bodem. Zkrátka proto, že ten styl je najednou dostupný pro velký počet lidí.
Takže, je to stejný případ jako Robert Johnson mezi bluesovými kytaristy?
Přesně tak. Nová generace kytaristů kopírovala Roberta Johnsona proto, že byl v dostupných nahrávkách v dané stylové kategorii unikátem. Kdyby se jeho nahrávky nedochovaly, nebo místo něj natočili jiného černošského kytaristu, tak by třeba o 30 let později hrál Clapton či Rolling Stones úplně jinak. A totéž s pizzicou. Proto jsou ty historické desky tak důležité pro nás muzikology i pro hudebníky. Takže, nahrávky pizzicy co pořídil Carpitella nebo Lomax před 70 lety se staly referenčním bodem pro dnešní hráče, a bez nich bychom neměli nynější záplavu skvělých skupin z Jihu Itálie.
Psáno pro UNI, 2025/07
