Sibiřská kronika 7: Jakutie-Sakha
Z Jakutska pochází Stepanida Borisova, u nás relativně známá ze spolupráce s bubeníkem Pavlem Fajtem. Jejich společné koncerty stojí na kontrastu, v němž jakoby si oba partneři vyměnili role. Zatímco bubeník bývá v sestavě tím nejhlasitějším členem, v tomto případě tomu je naopak. Pavel Fajt na společných koncertech Stepanidin syrový zpěv spíš jen dekoruje jemnými ornamenty.
Stepanida líčí, že původně vystupovala s přednahraným doprovodem, který se zasekl uprostřed vystoupení, zrovna když koncertovala v Česku. Pokračovala tedy bez nahrávky…
1. 9. 2008 | číst vše...
“Na konci mého pobytu v Khakassii jsem se účastnila obřadu, na němž se vysvěcoval nový šamanský buben. Probíhal v domově majitelky, Alisy Kyzlasové, která ho používá k šamanským praktikám v divadle. Obřad řídila Tania Kobezhiková. Nejprve zapálila tři svíčky a postavila je do trojúhelníku, v jehož středu stála Alisa. Poté, kdy buben i jeho majitelku nechala ovanout kouřem z větve posvátného jalovce artyš a dalších bylin, začala Tania hrát na buben a přitom bedlivě sledovala jeho majitelku. Všimla jsem si, že se snaží sladit zvuk i ducha bubnu s energií Alisy. Když bubnování skončilo, Alisa nám vyprávěla, jací duchové zvířat se jí zjevili v době, kdy už byla s bubnem sladěna. Obřad končil instrukcemi, co je s bubnem dovoleno a co je naopak zakázáno na veřejných představeních.”
Hlavní město Kyzyl je jedním z mála skutečných měst třistatisícové Tuvy. K dalším patří poněkud strašidelný Ak-Dovurak, vybudovaný jako sídliště pro dělníky z azbestových dolů, či Šagonar na Jeniseji, který se dokonce chlubí několikapatrovými budovami. Vše ostatní jsou shluky přízemních dřevěných chalup, typických pro ruský venkov. Občas narazíte i na vesnice zcela opuštěné a díky tomu poněkud strašidelné. Hlavní silnice, která prochází Tuvou jako velký oblouk, jehož oba konce směřují na sever přes průsmyky v hraničním sayanském hřebeni do sousední Khakkasie, je ze solidního asfaltu. Ulice ve vesnicích naopak tvoří, dle okamžitého počasí, buď bahno anebo ztvrdlá hlína s boulemi. Daleko častější než motoresty jsou buddhistické kapličky či šamanistické spirituální “power spots”, jímž se v Tuvě říká ovaa. U průsmyků, rozcestí, vyhlídek či jinak významných bodů najdete pyramidy z kamení, barevnými stuhami ozdobené větve, místa kam řidiči ukládají jako obětiny mince či dokonce lahvičky s vodkou. 
Je spojení hrdelního zpěvu s šamanismem skutečně takovou samozřejmostí, jak se to snaží nás přesvědčit reklamní texty koncertních agentur? Americký etnograf Theodore Levin a tuvinská muzikoložka Valentina Süzükei ve své knize Where Rivers and Mountains Sing popisují situaci, z níž vyplývá, že to je přinejmenším sporné. Autoři se během konverzace s tuvinským šamanem Lazo Mongushem dostali do citlivého bodu: “Podívejte, nemá smysl abych vám něco dlouze vysvětloval, raději vám předvedu očišťující rituál,” argumentuje Mongush. Příští den se všichni tři setkají na posvátném, ale veřejnosti dobře známém místě u vodního pramene na břehu Jeniseje západně od Kyzylu. Lazo pracuje s ohněm, mlékem, medvědím drápem, aromatickým kouřem z posvátného jalovce artysh a s doprovodem bubnu zpívá hymnickou píseň…
Najít Mezinárodní centrum khöömei a Zoju Kyrgyz nebylo zdaleka tak těžké, jako vypátrat ústav, v němž pracuje Dr Valentina Süzükei. Můj ruský průvodce jej našel během pátrání po šamanském bubnu na okraji města, kde se dřevěné chatrče v ruském stylu střídají s omšelými kamennými budovami. Jedna z nich je sídlem Tuvinského institutu humanitních studií. 
Když se od monolitu Centrum Asie vydáte po nábřeží podél Jeniseje, minete Šamanskou kliniku s vyvěšeným ceníkem a nabídkou služeb, a když pak zahnete do centra města, ocitnete se před Ministerstvem kultury, v němž sídlí Mezinárodní centrum khöömei, jehož vedoucí je folkloristka Dr. Zoja Kyrgyz.
Česká hudební veřejnost je zaplavena novými podněty: altajská skupina Altai Kai na svých častých návštěvách pořádá workshopy sibiřského hrdelního zpěvu, počet absolventů slibně narůstá. Tuvinský hudebník Gendos zve české zájemce na svoji evropskou základnu na polské straně Jizerských hor, kde pořádá “workshop śpiewu gardłowego”. Nové Hrady v Jižních Čechách hostí v červenci 2008 třetí ročník alikvotního festivalu Novohradské znění, o dva měsíce později je plánován festival Pražské znění. Během posledního červnového weekendu vystupuje v Praze na festivalu Respect Kanaďanka Tanya Tagaq, která navazuje na tradici ženského hrdelního zpěvu kanadských Inuitek. Spolu s ní přijíždí její krajanka Kiva, která se jako první žena zúčastnila Mezinárodního sympozia hrdelního zpěvu v Kyzylu, hlavním městě Tuvy.
Knížku Back in the USSR, kroniku rockového undergroundu za sovětské totality, jste mohli vídat v regálech světových knihkupectví hned vedle biografií anglosaských rockových hvězd. Prestižní londýnské nakladatelství Omnibus ji vydalo z propašovaných rukopisů ještě před pádem Berlínské zdi, roku 1987. Její autor, Artěmij Troickij, vyrůstal v Praze, kde jeho otec pracoval v redakci časopisu Otázky míru a socialismu. Troickij senior patřil v široké škále levicových intelektuálů k těm liberálnějším, a protože hrozilo nebezpečí, že by v době Pražského jara podlehl reformním myšlenkám, aparátčíci ho odvolali zpět do Moskvy. “Po návratu z Prahy jsem se cítil totálně odcizený, vůbec jsem nerozuměl tomu, co se kolem mě děje,” vzpomíná Artěmij, “Krok za krokem jsem se přizpůsoboval nové realitě. Objevili jsme moskevskou komunitu hippies i rockový underground.”
K hlavním atrakcím letošního festivalu Respect patří malijská zpěvačka Oumou Sangare, vystoupí v sobotu 28. června na pražské Štvanici. Hudba z Mali patří k těm nejžádanějším africkým exportům – a dost často bývá moderním pokračováním starodávné tradice griotů, tedy kastovních muzikantů-kronikářů-vypravěčů. Jednou z výjimek je zpěvačka Oumou Sangare, která sice vyrůstala v malijském hlavním městě Bamaku, ale čerpá z odlehlého kraje Wasulu, odkud se přistěhovali její rodiče. Není tedy divu, že její styl se od Salifa Keity, Habiba Koiteho či dalších slavných Malijců dost podstatně liší. Wasulu je země lovců, kouzel i rituální hudby, nedotčená griotskou tradicí. Jejím klíčovým nástrojem je lovecká harfa. 
Dalším významným indickým hudebníkem, který si jako nástroj zvolil kytaru, je Amit Chatterjee. Na rozdíl od Bhattacharyi se pohybuje v obou kulturách, západní i indické. Jedenáct let byl jako kytarista i zpěvák členem Joe Zawinul Syndicate, ale vedle toho příležitostně hraje indickou vážnou hudbu na sitar. Před několika lety se usadil v Česku, kde působí s vlastní sestavou Alliance i jako zvláštní host se skupinou Maraca. Jako kytarista čerpá z jazzu i rocku, ve studentských letech ho silně ovlivnila například Santanova nahrávka Black Magic Woman. 
