Chava Alberstein má ráda izraelskou poušť
Chava Alberstein patří k podobné generaci jako průkopníci amerického folku Bob Dylan či Joni Mitchell, a stejně jako oni se doprovází na kytaru. Vším dalším se ale “první dáma izraelské písně” od svých anglosaských kolegů liší. Do svých 4 let vyrůstala v Polsku, v Izraeli se jejím jazykem stala hebrejština, navíc zpívá v jiddiš, dnes už zaniklém jazyce evropských Židů, v němž byly písně klezmerbandů a jímž psal své romány Isaac Bashevis Singer.
15. 6. 2026 | číst vše...
Nezáleží na tom, jestli marockou hudbu zažijete na každoročním festivalu v Essaouiře, na noční party lila anebo – pokud dáváte přednost výtvarným zážitkům – když se zajdete podívat do místní galerie. Vždy na vás dýchne neklamné aroma posunuté reality, které se v 60. letech říkalo psychedelie. Zatímco na Západě tuto prchavou éru zachycují už jen reedice pro pamětníky, v Maroku všude narážíte na jakousi nevázanou a osvobozující hravost, vznášející se nad závratnými duchovními hlubinami.
Zatímco dnes je “nový cirkus” respektovanou kulturou, roku 1992 měl dráždivě pankáčskou příchuť pro ty nejotrlejší povahy. “Archaos je pro cirkus totéž, jako film Maratonec pro zubařství,” tvrdily dobové titulky v londýnském kulturním týdeníku Time Out. Při představení se pak dokonce zdá, že mezi sedadlem v cirkuse a křeslem, v němž byl ve zmíněném filmu připoután Dustin Hoffman, je určitá analogie
Klezmatics z New Yorku na jaře 2026 oslaví 40 let existence koncertním turné, i albem Rhythm & Jews: Revisited, s alternativními verzemi nahrávek původního alba z roku 1991. Kapela je v plné síle, nabízí unikátní repertoár i instrumentální vytříbenost se zdravou dávkou nostalgie, vystoupí v pražském Futuru v pondělí 16. března.
Zatímco z orchestřiště zní hudba, na podiu vidíte tanec: souhra neurčitosti a civilnosti, abstrakce a hmatatelna, tedy věcí, které by člověk od tance neočekával. U hudby je naopak takovýhle pocit častý, a když člověk sledoval Cunninghamovu taneční společnost, která vystupovala v květnu v Londýně s hudbou Johna Cage, tak si kladl otázku, jak je to celé naplánováno. Jestli byla první hudba či tanec, a do jaké míry je obojí improvizace. 
Nick Drake patřil mezi písničkáře s kytarou, byl současníkem Boba Dylana i Donovana, a podobně jako Jim Morrison či Jimi Hendrix zemřel v ranném věku – ale jako autor stál mimo kategorie. V jeho tvorbě dominují tři faktory: noblesa, melancholie a ledabylá virtuozita na hmatníku kytary. Od svých slavnějších kolegů se lišil ve dvou věcech: jeho alba se neprodávala a odmítal jezdit na turné. Tichý a plachý Drake představoval opak divokých radikálů 60. let.
V pražském divadle Archa zazní ve čtvrtek 12. října 2023 ranné skladby Philipa Glasse, v provedení ansámblu, který skladatel založil roku 1968 v New Yorku. V sérii “vykopávky” nabízím rozhovor, který roku 1996 avízoval Glassovo první vystoupení v divadle Archa, společně s básníkem Alanem Ginsbergem: Nespoutanost 60. let otevřela cestu i takovým tvůrcům, jako je Philip Glass. Na rozdíl od “akademických” skladatelů, kteří měli zajištěný stabilní příjem na univerzitě, byl Glass součástí newyorského “downtownu”, pro který bylo typické prolínání hudby, výtvarného umění a tance.
Výtvarná instalace s hudbou Briana Ena v pražském Rudolfinu proběhla od 20. července do 24. září 2023. V sérii “vykopávky” nabízím vůbec první český rozhovor, který proběhl Londýně v listopadu 1991 a vyšel následující rok v Reflexu. 
Interview s Miroslavem Vitoušem z roku 1994. Psáno pro Lidové noviny, před koncertem v neděli 27. března v pražském Edenu v rámci Agharta Jazz Festivalu. Vitouš vystoupil v triu, v němž dále hráli Jan Garbarek (Norsko, saxofon) a Airto Moreira (Brazilie, perkuse). 
Protože právě přichází na trh posmrtné koncertní album Deža Ursinyho (1947-1995) 
