Středověký syntezátor zvaný niněra
24. 10. 2011 | Rubriky: 2011,Články,UNI
BarboraFabianova_.jpg "(c)BarboraFabianova")
Předchůdcem moderních hudebních strojů je magická skříňka s kuriozním názvem niněra: pohání se totiž klikou. Je zkonstruovaná na bázi houslí, jejichž struny ovšem nerozechvívá smyčec, ale bubínek napojený na zmíněnou kliku. Výšku tónu neřídí na rozdíl od houslí prsty na hmatníku, ale klávesový mechanismus. Původně měla niněra podobnou roli jako dudy, doprovázela lidové zábavy. Podobně jako u dud (ale třeba i u sitaru a jiných indických nástrojů) tvoří výsledný zvuk melodická linka v kombinaci s bordunovým doprovodem, tedy s tóny o stálé výšce které připomínají bzukot čmeláka. A podobně jako u sitaru její zvuk přibarvují samovolně se rozeznívající harmonické struny. Zhruba před třemi sty lety niněru objevili skladatelé evropské vážné hudby a začali pro ni komponovat.
Jako zpěvačku indického původu vyrůstající v Anglii můžeme Susheelu Raman bez váhání zařadit do škatulky “asijský underground” – ale její hudba se přitom kategoriím ostře vzpírá, každé z jejích alb přináší odlišný koncept i vizi. Velkou zásluhu na tom má kytarista Sam Mills, jinak manžel zpěvačky, který jako klíčový producent značky Real World za sebou má řadu kulturně promíchaných projektů a fuzí. 
Navzdory tomu, že od mainstreamu si udržuje více než uctivou vzdálenost, sklízí Gary Lucas v médiích – a to i v těch nehudebních – překvapivé komplimenty. Tak například, časopis New Yorker ho označil za “kytarového hrdinu přemýšlivého posluchače”. O něco přesněji vymezuje jeho kvality autor knihy This Is Your Brain on Music, psycholog a Santanův bývalý nahrávací technik Daniel Levitin: “I když jeho technické schopnosti jsou zřejmé, pod nimi je unikátní spojení lyriky a exotiky. Lucasovy melodické linky se pohybují mimo vyšlapané cesty a ukazují vliv mnoha stylů i hudebních tradic.”
Kongo jako zemi krutých extrémů barvitě vykreslil Joseph Conrad ve své knize Srdce temnoty, která se později stala inspirací pro Coppolův film Apokalypsa. O to větším překvapením je, že z Kinshasy, sídla krutovládců, jednoho z nejdrsnějších míst planety a totálně nefunkčního hlavního města Konga, přichází naopak hudba plná pozitivní energie, nezakalená ani kapkou hořkosti. Nejnovějším příkladem je Staff Benda Bilili, skupina, jejíž historie je stejně nepravděpodobná jako děj filmu Milionář z chatrče.
Karélie je pro Finy podobným symbolem, jakým je na Moravě Horňácko. Lékař a literát Elias Lönnrot sbíral v tomto izolovaném regionu v 19. století tradiční zpěvy, z nichž pak sestavil epos Kalevala. Ten později inspiroval Tolkienova Pána prstenů a dodnes z něj čerpají stovky finských skupin.Karélie leží těsně pod polárním kruhem na obou stranách finsko-ruské hranice, mluví se zde finským dialektem. V červenci tu každoročně probíhá festival Sommelo. Jeho první část se koná ve finském městečku Kuhmo, a poté část publika i účinkujících nasedne do autobusů a vydá se na nepříliš pohodlnou cestu na východ.
V nejjižnější části pevninské Itálie leží Kalabrie, region v minulosti proslulý chudobou, silnou emigrací a mafií, známou jako ‘Ndrangheta, která sice není tak medialně známá jako sicilská Cosa Nostra, ale svojí mocí ji dle znalců začíná konkurovat. Právě odtud pochází písničkář Peppe Voltarelli, dnes patrně nejčastěji vystupující Ital v Česku. Během studií v Bologni založil jedenáctičlennou sestavu Il Parto Delle Nuvole Pesanti, která hrála směs punku a jihoitalské tarantelly. Navzdory úspěchům od ní ale Voltarelli před 5 lety odešel, aby jako sólový umělec získal větší možnost koncertovat v cizině a věnovat se mezinárodním projektům.
Kolik českých muzikantů se snaží proniknout do tajů východní hudby, a většina z nich netuší, že fundovaného průvodce mohou najít u nás. Edward Powell je původem z Kanady, žije na severní Moravě, východní hudbu studoval 5 let v Indii, a dále v Maroku, Řecku, Turecku, Egyptě, vydal 6 sólových alb, vede soukromé workshopy v Česku i na půdě renomovaných institucí v Itálii i jinde. Ale jeho časově nejnáročnější aktivitou je stavba nástrojů, které zcela jedinečným způsobem propojují orientální tradice s praktickými potřebami západního muzikanta na turné
Jsou tisíce metod, jak vytvářet hudbu: existují obrovité ansámbly i vyhranění jednotlivci. Specifickým formátem jsou dvojice, dříve spíše rarita, ale dnes v době ekonomických nejistot naopak řešení velmi praktické. Partnerské duo Dva tvoří Bára Kratochvílová a Jan Kratochvíl, přičemž minimalistické komorní obsazení bohatě vyvažuje široký sortiment nástrojů i tvůrčích metod, které hudebníci ovládají: kytara, banjo, smyčkování, kuchyňský beatbox, klarinet a basklarinet, saxofon, a navíc i velmi kouzelné hudební hříčky a texty ve smyšlených jazycích. Jejich předchozí, velmi dobře přijaté album Fonók mělo podtitul Folklór neexistujících národů, po němž loni na podzim následovalo Hu s podtitulem Pop z neexistujících rádií. 
Umělci na ministerských postech přestávají být vzácností. Když si roku 2003 prezident Lula da Silva vybral jako ministra kultury jednoho z největších brazilských zpěváků Gilberta Gila, působilo to zpočátku jako rarita – které ale jen odhalila hudební sklony dalších veřejných osobností: Gil například jamoval na půdě Spojených národů s tehdejším tajemníkem této organizace, Kofi Annanem, který jako Afričan z Ghany zasedl bubnům conga. Podobnou cestu jako Gil před sebou má peruánská zpěvačka Susana Baca, která u nás před několika týdny koncertovala.
Africká hudba má mnoho skrytých klenotů – a k těm nejlepším patří album Soro, první evropská deska Salifa Keity, malijského zpěváka, který letos podruhé vystoupil na Colours of Ostrava. Keitovým kytaristou i autorem mnoha písní byl dlouhá léta Kanté Manfila z Guineje, mistr laškovných a zpěvných kytarových melodií, které jsou esencí západoafrické hudby. Manfila hrál s Keitou ve skupině les Ambassadeurs už od 70. let, a roku 2002 aranžoval jedno z jeho nelepších alb, Moffou.
