Elektrická kytara porazila komunismus. A jak to celé začalo?
26. 12. 2011 | Rubriky: 2011,Články,Knihy - recenze,UNI
Nápad mapovat kulturní odboj proti totalitě dvacet let po jejím svržení možná leckoho překvapí, ale má svoji logiku: střídání generací zvyšuje poptávku po věcných informacích z doby, kterou od současnosti odděluje jakési pokřivené zrcadlo, blokující přenos zkušenosti z jedné strany na druhou. A navíc, kniha Svobodně! vyšla k letošnímu jubileu rozhlasové sítě, k níž vedle Svobodné Evropy (RFE) patřilo i Radio Liberty, vysílající do tehdejšího Sovětského svazu.
FlorianSchulte_.jpg)
V Mexiku nehrají jen mariachi – tedy rázovité kutálky s trubkami a housličkami, a nezpívají se tu jen rancheras, zemité songy o tequile a zlomených srdcích, které zpopularizovala Lila Downs. Mexiko jako tavící kotlík místních kořenů a modernity zatím zůstává ve stínu New Yorku a brazilské hudební metropole Sao Paula – ale neprávem, což letos v létě potvrdil u nás dosud neznámý Juan Pablo Villa, který se svými vokálními improvizacemi vystupuje třeba v newyorském Lincoln Centre či v Japonsku. 
To, že l’Arrache Coeur byli jednou ze dvou českých skupin na letošním festivalu Respect, jehož krédem je zviditelnit kvalitu co nejvíce vzdálenou mainstreamu, napovídá mnohé. Zasadit na první pohled tak archaické nástroje jako je niněra či dudy do současného kontextu je impuls, který generuje převratné hudební myšlenky. Před dvaceti lety to potvrdil francouzský vizionář Valentin Clastrier, který niněru propojil s jazzovou improvizací i moderními kompozičními postupy. Na něj navázal rakouský hráč Matthias Loibner, jehož workshopy často navštěvoval Daniel Kahuda z l’Arrache Coeur. 
Zpěvák Karel Heřman za sebou má pouliční hraní v Itálii i roční působení ve skupině Dunaj, kde vystřídal Ivu Bittovou. Jeho o generaci starší kolega Zdeněk Kluka je bez nadsázky veteránským guru brněnské scény, roku 1968 stál u zrodu skupiny Progress Organization, později známé jako Progres 2. Tvorba jejich skupiny Čankišou ale směřuje spíš k budoucnosti než do minulosti. 
Skandinávská hudba si budovala své dnešní renomé krůček po krůčku. Jako první upozornili na specifické rysy severské hudby skandinávští jazzmani v čele s Janem Garbarkem, natáčející pro značku ECM. Islandská zpěvačka Björk či finská skupina Värttinä oslovily to nejširší publikum, a zcela specifickou kapitolu skandinávské scény tvoří skupiny hrající metal či využívající elektroniku. Současnou – a stylově velmi rozmanitou tvář skandinávské hudby – mapuje trojdiskový komplet Beginners Guide To Scandinavia…
Hudbu berberských obyvatel Severní Afriky pro západní posluchače poprvé objevil Brian Jones, kytarista Rolling Stones, když vydal album pištců z vesnice Jajouka. O půl století ji znovuobjevuje, v trochu odlišné formě Justin Adams, stálý člen skupiny Roberta Planta. Adams si vytvořil bezkonkurenční pozici i jako producent, především díky dlouholeté spolupráci s předními exponenty “pouštního blues”, skupinou Tinariwen ze Sahary. V příštích dnech u nás bude koncertovat se skupinou JuJu (středa 16. listopadu, Praha-Akropolis, čtvrtek 17. listopadu, Trutnov, pátek 18. listopadu, Šumperk-Blues Alive).
Ostudná příhoda českého prezidenta s protokolárním perem zdobeným polodrahokamy vzbudila letos na jaře mezinárodní odezvu novinářů i analytiků, ale přesto se zdá, že jedna důležitá zpráva chybí. I laika napadne, že musí existovat nějaká analýza lidských pohybů a gest, která logicky souvisí s tancem, herectvím i psychologií. Zakladatelem této vědy byl Rudolf Laban (1879-1958), jehož poznatky rozvíjejí instituty v severní Americe i v Evropě. Na Labanově Institutu pohybových studií v New Yorku studovala Rena Milgrom, naše přední specialistka na taneční formy evropských i mimoevropských kultur. Její analýza Klausova prohřešku nejprve prolétla Facebookem, finální verzi najdete jejích stránkách 
