Židovské inspirace Leonarda Cohena
28. 2. 2011 | Rubriky: 2010,Články,UNI
Právě na ten nejposvátnější den židovského kalendáře, Yom Kippur, čtou Židé modlitbu: Kdo bude žít a kdo zemře, kdo se dožije zralého věku a kdo ne, kdo zahyne ohněm a kdo vodou. Všichni kdo znají Leonarda Cohena možná vytušili nějaké propojení k jeho písni Who By Fire. Není jediné: k židovské spirituální tradici se vážou i další z jeho písní, například Story of Isaac, Hallelujah, Whither Thou Goest. Cohenova matka byla židovka z Litvy, jeho pradědeček pocházel z Polska, Leonard navštěvoval soukromé židovské gymnázium Herzliah High School v Montrealu, a když loni koncertoval v Izraeli, s publikem mluvil hebrejsky.
petrdoruzka3_.jpg)
Victoria Hanna vyrůstala jako dcera rabína v Jeruzalémě, v době uměleckého zrání se pohybovala mezi divadlem a hudbou, spirituálními texty a rapem. Tím, jak pracuje se svým hlasem i povahou svých vystoupení je srovnatelná s Meredith Moonk či Laurie Anderson. V první části rozhovoru, který vznikl při osobním setkání v jejím domově v malebné kouzelně tiché vesničce Ein Kerem poblíž Jeruzaléma, mluvila o svých cestách do Terezína i do Prahy. Během svých výletů do Evropy se Victoria Hanna setkala s ukrajinskou zpěvačkou Marianou Sadovskou (rozhovor s ní otiskneme v příštím čísle UNI). Když pořadatelé festivalu v Německu označili repertoár Sadovské za “zpěvy čarodějnic z Ukrajiny,” mínili to jako lichotku.
Moje úplně nejstarší vzpomínky jsou na zpěv, mluvit a tedy i koktat jsem začala až později. Když máte vadu řeči, chcete se vyjádřit, ale nic z vás nevychází, jako kdyby se to zaseklo. A to ještě víc posiluje touhu to vyjádřit. Celé se to zašprajcuje. Ale když zpívám, ten problém nikdy nemám – protože zpěv, to je čisté vyjádření. Vada se projevila jen když jsem mluvila. Zpěv se pro mě stal okamžitým spojením ven.
Pátrejte po tom, kdo je v Izraeli nejpopulárnější – a objevíte desítky nových zpěvaček i skupin. Ale když se zeptáte znalců, kdo je ta nejzajímavější osobnost, zjistíte že většina tázaných se shodne na jednom jméně: Victoria Hanna, mimořádná postava, nezařaditelná do tradiční přihrádky se štítkem “zpěvačka”. Victoria Hanna je totiž hlasový umělec, tvůrce který vdechne nový rozměr jakémukoli textu. Pokud se říká, že talentovaný herec dokáže i ze čtení jízdního řádu vytvořit dramatický zážitek, Victoria Hanna si podobně poradila předčítáním hebrejské abecedy: ve své nahrávce 22 Letters recituje názvy písmen alef bet gimel dalet s vašnivým zaujetím rebelující rapperky.
Lu Edmonds patří do elitního společenství muzikantů, kteří byli ve správnou dobu na správném místě. V době punkrocku hrál s The Damned, na úsvitu world music natočil se sibiřskými Yat-Kha debutové CD Yenisei Punk, v současné době koncertuje s Public Image Limited, Billy Braggem i kultovním triem Les Triaboliques. Následující rozhovor vznikl na veletrhu Womex, tři týdny před tím, než Les Triaboliques odehráli své první české koncerty v Praze a Ústí nad Labem. I ve ztížených podmínkách veletržního maratonu Lu potvrdil pověst mistra závratných myšlenkových smyček.
Svým mnohojazyčným repertoárem si Braagas vybudovaly slušnou mezinárodní pozici a domácí publikum je vlastně objevuje až opožděně. Na novém albu ale chystají návrat k českým, či přesněji moravským a slovenským kořenům. Kateřině Göttlichové, která skupinu před necelými čtyřmi lety založila, se podařilo spojit hned několik hudebních trendů: když to vezmeme podle časové osy, Braagas hrají středověkou hudbu, a když podle mapy, vybírají si písně ze Skandinávie, jižní Evropy, a de facto tedy hrají to, čemu se dnes mlhavě říká world music.
Mongolsko není jen kolébkou hrdelního zpěvu, ale také dalšího, neméně vyhraněného žánru, pro který se ustálil název long song, tedy dlouhá píseň. Charakterizují jej spíš proporce nežli absolutní délka: příkladem je třeba čtyřminutová píseň, která obsahuje jen deset slov. Jedná se o formu úzce spjatou s krajinou mongolskou pastvin: “Ve stepích nejsou vysoké hory, ale pozvolné hřbety, a písně jsou podobné. Ty nejstarší dlouhé písně jsou z doby Čingischána,” tvrdí zpěvák Ilchi ze skupiny Hanggai. Byl by ale velký omyl očekávat, že dlouhé písně jsou něco jako asijské ukolébavky. 
K posledním oazám lidové kultury v Evropě patří romské vesničky na východě Slovenska. Právě odtud jsou předkové většiny dnes hudebně aktivních českých Romů, kouzelný videoklip tam natočila například Věra Bílá. Sběrem někdy značně syrových písní z této oblasti se léta zabývá bratislavská muzikoložka Jana Belišová. Výsledkem jejích hudebních výzkumů je několik alb, romský zpěvník a bohatě ilustrovaný cestovní denník. Během svých cest dala Jana Belišová dohromady i autentickou romskou sestavu, která dokonce několikrát vystoupila na festivalu Pohoda v Trenčíně.
Nabídka veletrhu Womex byla zvláště bohatá, vedle skupin vybraných odbornou porotou se tu prezentovaly i jednotlivé země. Na velmi pozoruhodném zahajovacím večeru to byla Korea, následovaly Kanada, Španělsko a také Wales, region sice patřící do hudebně velmi štědré keltské rodiny, přičemž muzikanti z Walesu jsou ale ve srovnání s irskými, skotskými či bretaňskými téměř neznámí. Skupina 9bach spojuje jemné tradiční melodie se atypickou kombinací elektrické kytary, indického harmonia a harfy. Její kytarista a vedoucí o sobě prozradil, že on sám je Angličan, ale z Walesu je jeho žena…
Čím je pro Kubu styl zvaný son zpopularizovaný Buena Vistou, tím jsou pro Dominikánskou republiku písně bachata, které za sebou ale mají poněkud pohnutou historii. Může za to tři dekády trvající diktatura generála Rafaela Trujilla, který taneční písně zpívané s jednoduchým doprovodem kytary považoval za podřadnou a škodlivou hudbu, kterou je třeba vymýtit, což se mu téměř podařilo. Diktatura skončila atentátem před půl stoletím, a k návratu bachaty…
