Další romský příběh Tonyho Gatlifa
31. 5. 2010 | Rubriky: 2010,Články,Rock & Pop
Francouzsko-romsko-alžírský filmový režisér Tony Gatlif patří – podobně jako bosenský filmař Emir Kusturica – k vytrvalým propagátorům romské hudby i kultury. Zatímco Kusturica spolu se svým dřívějším dvorním skladatelem Goranem Bregovićem pomohl do světa srbským dechovkám, Gatlif ve svém filmu Latcho Drom dokumentoval staletí trvající migraci Romů z Indie do Evropy a v Gadjo Dilo se soustředil na romské komunity východní Evropy, zvláště z Rumunska.
Bukurešť byla kdysi Paříží východní Evropy, v luxusních kabaretech se zpívalo tango, foxtroty i romské písně, posunuté do melancholické, hořko-sladké a zcela jedinečné polohy. Tento zaniklý hudební svět oživila rumunská zpěvačka Oana Catalina Chitu, nejprve na divadelním podiu v Berlíně, později na CD Bucharest Tango a nyní i na koncertním turné.
V extrémních podmínkách polárních krajů Kanady vzniká extrémní hudba a zpěv inuitských žen působí na laika spíš jako rytmické výkřiky vrcholné rozkoše nežli jako muzikální projev. Když londýnský DJ Charlie Gillett přizval Tanyu Tagaq do svého “rozhlasového ping-pongu” jako hosta, musel pak její vokální extravagance dovysvětlit: “Cokoli jste si mysleli že jsme tady dělali, není pravda.” Přestože ale inuitský hrdelní zpěv působí na evropské ucho přinejmenším nevázaně, původně měl roli zcela nevinnou. Jednalo se o společenskou zábavu, praktikovanou ženami za dlouhých zimních nocí, když muži byli na několikatýdenních loveckých výpravách. 
Když před čtyřmi lety vystoupila kanadsko-inuitská hrdelní zpěvačka poprvé s Kronos Quartetem, kritika to hodnotila jako zmatek. Letošní společný koncert v Carnegie Hall naopak sklízel superlativy. na programu byla suita Tundra Songs, jejímž autorem je Derek Charke, sám původem z drsného kanadského regionu Nova Scotia. Kronos hrál jeho hudbu přes zesilovače, aby se zvuk smyčců lépe spojil s preparovanými nahrávkami praskajících ledovců či křikem tuleňů. 
Pokud byla rocková revoluce o svobodě a originalitě a nikoli o kopírování a revival bandech, pak jejím nejlepším kronikářem byl britský DJ Charlie Gillett. Od rocku a pravidelné rubriky v britském časopise Record Mirror se během 40 let propracoval až world music, a prostřednictvím svých rozhlasových pořadů pro svět objevil tak fenomenální umělce, jako Dire Straits, Youssou N’Dour, Mariza, či slovenská zpěvačka Sui Vesan.
Klezmer, původně hudba židovských šumařů z východní Evropy, znovuožila v posledních dekádách ve Spojených státech díky průkopnické skupině Klezmatics. Ta inspirovala v další vlně stovky následníků na našem kontinentě. Klezmer se vrací jak v zemích, kde byla židovská kultura totálně zničena holocaustem, jako například v Polsku, tak i v západní Evropě. Amsterdam Klezmer Band vznikl propojením toho nejlepšího z obou světů: špičkoví hráči z Holandska doprovázejí ukrajinského židovského zpěváka a akordeonistu Aleca Kopyta. 
Dvacet let trvající expanzi fenoménu world music lze velmi exaktně měřit – například srovnáním po sobě následujících vydání encyklopedie The Rough Guide to World Music, která se pro znalce stala nepostradatelným zdrojem informací. Zatímco první vydání z roku 1994 mělo 700 stran, druhé obsahovalo už dva sedmisetstránkové díly. 
Nikoli politickým významem, ale hudební pestrostí představují Kapverdské ostrovy velmoc, o což se zasloužila zpěvačka Cesaria Evora, jejíž fenomenální úspěch pomohl toto sluncem vyprahlé a větrem bičované vulkanické souostroví zviditelnit před hudební veřejností. Zatímco na svá dřívějších alba zvala významné hosty z Brazílie a Kuby, na její novince Nha Sentimento slyšíme egyptské smyčce pod vedením aranžéra Fathy Salamy, známého z Yousou N’Dourova alba Egypt.
K nejzajímavějším albům uplynulého roku, které proniklo i do zdejší distribuce prostřednictvím brněnských Indies, patřil etiopský projekt Nicka Page, ex-člena Transglobal Underground, A Town Called Addis. Utajeným iniciátorem tohoto počinu byl donedávna neznámý Dan Harper, který v Addis Abebě pracoval jako humanitární pracovník.
K posluchačsky nejatraktivnějším žánrům, které přinesla globalizace posledních dekád, patří klezmer, původně hudba z židovských osad ve Východní Evropě, která prošla intenzivní revivalistickou obrodou ve Spojených státech, a nakonec se vrátila do Evropy, kde židovskou kulturu drasticky vyhladil holocaust. Průkopníky revivalu jsou už přes dvacet let Klezmatics z New Yorku, ale vedle nich v současné inflaci klezmerbandů najdeme jen hrstku kapel, které přinášejí něco nového. Jedním z takových vzácných novátorů je Boris Malkovsky, který jde na věc ovšem úplně odjinud. 
