Muzsikás
2. 1. 2009 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop
Zatímco v ostatních zemích východní Evropy měl za totality folklor pachuť ideologicky zmanipulované hudby, v Maďarsku se naopak stal prostředkem revolty. Celá generace hudebníků vyjížděla z Panonské nížiny do maďarských komunit na území Rumunska hledat kořeny své vlastní kultury.
Tato doslova undergroundová činnost přinesla v posledním čtvrtstoletí cenné plody. Obroda lidového muzicírování je v Maďarsku stejně vitální jako ve Skandinávii, Bretani či Skotsku, místní hráči disponují kvalitou, která má v tradiční hudbě cenu zlata, a tou je pravdivost a syrovost. Přesvědčivý důkaz přinesl letošní veletrh Womex v Seville, mezinárodní setkání několika tisíc promotérů a organizátorů, zabývajících se world music.
IvanProkop_.jpg "(c) Ivan Prokop")
Violoncellové duo Tara Fuki hlásilo na svém webu v létě 2008 mateřskou dovolenou. Andrea Konstankiewicz, která žije ve Francii, měla druhé miminko, Dorota Barová mezitím koncertovala s Vertigem a podílela se i na jeho druhém albu (Vertigo Quintet and Dorota Barová, Animal Music 2008), na němž – podobně jako s Tara Fuki – zpívá v polštině. V příštích měsících se Tara Fuki vracejí zpět na scénu, jak mezinárodní tak i českou. V prosinci hrají v Budapešti, v březnu ve Francii, v červenci v Česku.
Francouzský trumpetista u nás v říjnu odehrál čtyři koncerty a souběžně vydal trilogii věnovanou třem metropolím: Paříži, Mexico City a Benares. Následující rozhovor se odehrál při jeho první letošní návštěvě, kdy se svojí skupinou vystoupil na Letní filmové škole v Uherském Hradišti.
Typicky jihoitalský žánr pizzica byl původně skutečnou rituální hudbou, kterou se v tomto izolovaném regionu léčilo uštknutí pavoukem tarantulí. Antropolog Ernesto De Martino zachytil ještě roku 1959 seanci, na kterou rodina pozvala skupinu hudebníků, kteří pacientku rytmem tamburíny, houslí i akordeonu doslova vyburcovali z lože. Lékaři sice už o tři sta let dříve potvrdili, že kousnutí tarantulí není smrtelné – ale v izolované jižní Itálii sloužil pavouk ještě dlouho jako zástupný problém pro deprese či sociální útrapy.PetrDoruzka_.jpg "Ayarkhan (c) Petr Dorůžka")
Asijská část Ruské federace připomíná někdejší divoký Západ: fascinující krajina s křišťálovými jezery, úchvatnými hřebeny i nedozírnými pláněmi. Místo teepee Indiánů tu vidíte jurty kočovníků, namísto jódlování kovbojů slyšíte hrdelní zpěvy Tuvinců či Altajců. Nápadná je i spřízněnost mezi původními obyvateli Sibiře i Severní Ameriky: šamani, kteří se vracejí na scénu po sedmi dekádách totalitního teroru, se oblékají do čelenek připomínajících Vinnetoua a jejich rituální zpěvy mluví podobným hudebním jazykem, jako nahrávky z indiánských rezervací.
Djivan Gasparyan – který se v těchto dnech dožil 80 let – vytvořil světové image arménské hudby: osamělý kmet hraje teskné melodie na nástroj, který svým zvukem připomíná lidský hlas. Poněkud odlišnou tvář arménské hudby ukazuje album Arakatz, které vydala francouzská značka Buda. Sestavu Les Maitres de Musique d’Armenie tvoří zpěvačka Anna Mayilian, dva hráči z Arménie a dva Arméni narození v Ázerbajdžánu. Všichni žijí ve Francii, v repertoáru mají lidové i sakrální písně. DusanSviba.JPG "Longital, (c)DusanSviba")
Pro rockové pamětníky je Budapešť zdrojem příjemných vzpomínek: protože totalitnímu Československu se turné západních kapel vyhýbala, a tím nejpřístupnějším místem kam se jezdilo na Talking Heads či Bruce Springsteena byl budapešťský Népstadion. Společnou kulturní historii sdílejí post-komunistické země i devatenáct let po pádu Železné opony. Na vzájemnou hudební výměnu i export je zaměřená konference Región. Letos se konala podruhé, mimochodem v symbolické blízkosti zmíněného Népstadionu.
Iránské hudební tradicí je blízká i hudba Ázerbajdžánu, a to jak nástroji, tak systémem. Pohledem na mapu zjistíme, že tato kavkazská republika je rozlohou srovnatelná se sousedními, relativně malými státy, jako je Gruzie, či ještě o něco menší Arménie. Ve skutečnosti ale Ázerbajdžánci obývají daleko větší území – tvoří například čtvrtinu z celkového počtu 65 milionů obyvatel Iránu. Podle statistik dosahuje celkový počet Ázerbajdžánců včetně exilových komunit kolem 40 milionů, přičemž pouhých 7 milionů žije v mateřském státě. Unesco prohlásilo jejich hudbu za světový kulturní klenot – ale Ázerbajdžánci vynikají i v jazzu. Tím nejviditelnějším příkladem je zpěvačka a pianistka Aziza Mustafa Zadeh, i její otec, pianista Vagif Mustafa Zadeh (1940-1979), označovaný za zakladatele mugham jazzu. V dnešním Baku jazzu prosperuje – stačí se podívat na YouTube. 
Souběžně s Folkovými prázdninami v Náměšti probíhal podobně laděný festival na opačné straně rakousko-moravské hranice, Glatt und Verkehrt ve městě Kremži na Dunaji. Program sahal od Číny přes Skandinávii a Palestinu až po blues a střední Ameriku – a navíc poskytl příležitost slyšet jednoho z nejtalentovanějších současných iránských hudebníků.
K nejzdařilejším tuzemským koncertům uplynulého léta patřili bezesporu Hazmat Modine na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. V čele toho atypického bluesbandu jsou dva hráči na foukací harmoniky, v sestavě mají i tubu a obskurní strunné nástroje. Ten nejkurióznější artefakt najdeme na obalu jejich zatím jediného CD: vypadá to jako kombinace harmoniky s trubkou či megafonem.
