Guru ruské hudební žurnalistiky o ideologické diverzi i world music ze Sibiře
16. 6. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI
Knížku Back in the USSR, kroniku rockového undergroundu za sovětské totality, jste mohli vídat v regálech světových knihkupectví hned vedle biografií anglosaských rockových hvězd. Prestižní londýnské nakladatelství Omnibus ji vydalo z propašovaných rukopisů ještě před pádem Berlínské zdi, roku 1987. Její autor, Artěmij Troickij, vyrůstal v Praze, kde jeho otec pracoval v redakci časopisu Otázky míru a socialismu. Troickij senior patřil v široké škále levicových intelektuálů k těm liberálnějším, a protože hrozilo nebezpečí, že by v době Pražského jara podlehl reformním myšlenkám, aparátčíci ho odvolali zpět do Moskvy. “Po návratu z Prahy jsem se cítil totálně odcizený, vůbec jsem nerozuměl tomu, co se kolem mě děje,” vzpomíná Artěmij, “Krok za krokem jsem se přizpůsoboval nové realitě. Objevili jsme moskevskou komunitu hippies i rockový underground.”
Avshalom Farjun, izraelský hráč na citeru qanun, vystoupí v triu Toy Vivo v sobotu 28. června v Praze na Štvanici a v pondělí 30. června ve Španělské synagoze v rámci festivalu Respect. Farjun sehrál roli průkopníka, když v 90. letech stál u zrodu smíšené izraelsko-arabské skupiny Bustan Abraham. V současné době hraje ve triu Toy Vivo, s nímž přijede do Prahy na festival Respect. – Zatímco v Evropě je citera okrajovým a polozapomenutým nástrojem, který během posledního století vytlačily vyspělejší nástroje jako kytara či klavír, v zemích Blízkého východu představuje qanun naopak pilíř hudebního systému. Qanun znamená arabsky zákon, tvrdí se že ho v 10. století vynalezl věhlasný hudebník z Persie, Al-Faraabi, který se usadil v Bagdádu. Podle legendy Al-Faraabi svým nástrojem celý dvůr bagdádského kalifa nejprve rozesmál, potom rozplakal, a nakonec uspal.
K hlavním atrakcím letošního festivalu Respect patří malijská zpěvačka Oumou Sangare, vystoupí v sobotu 28. června na pražské Štvanici. Hudba z Mali patří k těm nejžádanějším africkým exportům – a dost často bývá moderním pokračováním starodávné tradice griotů, tedy kastovních muzikantů-kronikářů-vypravěčů. Jednou z výjimek je zpěvačka Oumou Sangare, která sice vyrůstala v malijském hlavním městě Bamaku, ale čerpá z odlehlého kraje Wasulu, odkud se přistěhovali její rodiče. Není tedy divu, že její styl se od Salifa Keity, Habiba Koiteho či dalších slavných Malijců dost podstatně liší. Wasulu je země lovců, kouzel i rituální hudby, nedotčená griotskou tradicí. Jejím klíčovým nástrojem je lovecká harfa. 
Je to kuriozní, ale ve filmu Fado, který loni o hudbě portugalsky mluvícího světa natočil španělský režisér Carlos Saura a letos jej uvedl Febiofest, výrazně zazářila zpěvačka, která s Portugalskem nemá nic společného: Lila Downs z Mexika. 
Dalším významným indickým hudebníkem, který si jako nástroj zvolil kytaru, je Amit Chatterjee. Na rozdíl od Bhattacharyi se pohybuje v obou kulturách, západní i indické. Jedenáct let byl jako kytarista i zpěvák členem Joe Zawinul Syndicate, ale vedle toho příležitostně hraje indickou vážnou hudbu na sitar. Před několika lety se usadil v Česku, kde působí s vlastní sestavou Alliance i jako zvláštní host se skupinou Maraca. Jako kytarista čerpá z jazzu i rocku, ve studentských letech ho silně ovlivnila například Santanova nahrávka Black Magic Woman. 
Brněnská kapela Čankišou má na překračování jazykových bariér účinný recept: sází na rytmickou energii a zpívá ve fiktivním jazyce, připisovaném lidu Čanki. Koncem dubna pokřtila své čtvrté album Lé La, na němž hostuje fyzický básník a archetypální rapper Petr Váša. Název i několik písní inspirovala cesta na ostrov Réunion, kde skupina koncertovala před rokem a půl.
Mean Ol’ Frisco. Midnight Special. Love in Vain. Rock Island Line. To všechno jsou slavné písničky z bluesové i rockové historie, které na první pohled jakoby nesouvisejí. Pocházejí od různých autorů a z různých dob. Jedno ale mají společné. I když z názvu, a někdy ani z textu to není zřejmé, inspirovaly je americké vlaky.
Hudební sběratel Sergej Starostin, o němž se zmiňuje Andžela Manukian v předchozím rozhovoru, vystudoval klarinet na moskevské konzervatoři a dnes patří k největším znalcům ruských lidových tradic, na které navazuje vlastní tvorbou jako zpěvák i hráč na kuriozní lidové dechové nástroje. Spolu s ukrajinským pianistou Michailem Alperinem a dechovým hráčem Arkadijem Šilkloperem působí v Moscow Art Triu… 
Koncem letošní zimy přijela do Česka poprvé ruská skupina Volga. Vystoupila v miniaturním vinohradském sklepním klubu Skutečnost s programem ruských lidových písních s elektronickým doprovodem. Volga existuje už deset let a v německých a holandských klubech si vybudovala téměř kultovní undergroundový statut. Její ohlas kupodivu souvisí daleko víc s elektronickou scénou nežli s mnohem populárnějším fenoménem Russendisko, který se šíří z berlínských diskoték.
Indickou hudbu si Evropané spojují především s bubínky tabla a sitarem. O to větším překvapením je ohlas indických kytaristů. K těm světově nejúspěšnějším patří Debashish Bhattacharya, známý svým crossoverovým albem s americkým bluesovým kytaristou Bobem Brozmanem. Ale Bhattacharya je především erudovaný hráč indické klasické hudby, už ve svých čtyřiceti letech získal titul Pandit, což znamená všemi respektovaný mistr svého oboru. Letos na jaře přijel do Londýna převzít cenu BBC World Music Award v kategorii Asie/Pacifik, následující rozhovor vznikl před slavnostním koncertem.
