S grantem od Guggenheima do amazonského pralesa
7. 4. 2008 | Rubriky: 2008,Články,UNI
I v tak bezbřehém hudebním spektru, jakým je brazilská hudba, představuje Marlui Miranda šokující vybočení. Když vystoupila na jednom z předchozích ročníků festivalu v Rudolstadtu v rituálním kostýmu s divošským nalíčením, působila jako mladistvá a laskavá indiánská babička-vypravěčka. Netušíte, o čem je příběh, ale přesto sdílíte pocit, že to je vzrušující a napínavé. Její zpívané pohádky vnímáte podobně, jako četbu autorů “magického realismu”. Hlas se zvedá do elegické proklamace, která se náhle promění v zaříkávání v hypnotickém rytmu, a vy se rázem ocitnete v jiné realitě.
Existuje nějaký průsečík mezi syrovostí autentického blues a hrdelními zpěvy ze Sibiře? I když oba žánry pracují s odlišnou metodou, chraplavý hlas takového Howlin’ Wolfa nemá zas až tak daleko k asijské technice kargyraa či khöömei. Oba světy se podařilo propojit skupině Hazmat Modine z New Yorku se svými hosty Huun-Huur-Tu z Tuvy na albu Bahamut. To, že tuvinské khöömei je v kontextu etnických stylů vlastně jakýmsi heavy metalem, ukázal před dvěma lety Albert Kuvezin na albu Recovers. Kuvezin debutoval před třinácti lety se skupinou Yat-Kha albem Yenisei Punk, ale tentokrát si místo tuvinských lidových melodií vybral hudbu svého mládí, tedy evergreeny Led Zeppelin a Black Sabbath. Původní zpěv Ozzieho Osborna obstál v tomto srovnání jako příslovečné mlčení jehňátek.
Pražský festival hudebních filmů a filmů o hudbě MOFFOM se během své čtyřleté existence stal unikátní příležitostí jak si “nabít baterky” informacemi jinak zcela nedostupnými. Těžiště programu je plynule rozprostřeno mezi žánry i epochy: od klezmeru přes Šostakoviče a Freda Frithe až po Gogol Bordello a 97letou zpěvačku-celebritu ze Zanzibaru Bi Kidude. Z pozice českých médií to možná působí okrajově, ale v globálním kontextu nikoli, což shrnul jeden z hostů ročníku 2006, americký dokumentarista a “profesor blues” William Ferris: “Takový festival nenajdete ani v Hollywoodu ani v Londýně, ale v Praze.” 
Ohlas “romských pankáčů” Gogol Bordello je jen špičkou většího ledovce, který bychom mohli označit za průnik slovanské subkultury do globálního tavícího kotlíku. V kontextu posledního půlstoletí se jedná skutečně o nový fenomén. Během totality totiž v exilových hudebních kruzích dominovali spíš kultivovaní jazzmani, z nichž se zvláště dobře vedlo Čechům – George Mrazovi, Miroslavu Vitoušovi či Janu Hammerovi. Jak tedy vypadá situace o generaci později?
Dvojice Tara Fuki se zdejším hudebním zvyklostem vzpírá: zpívá nejraději v polštině s atypickým doprovodem dvou violoncell, v cizině vystupuje stejně často jako u nás, a její stylově nezařaditelnou hudbu obohatili na posledním albu Auris hostující jazzmani z kvintetu Vertigo. Jeden z posledních koncertů Tara Fuki se odehrál na veletrhu Womex v Seville, kam dvojici vybrala mezinárodní porota jako jeden ze čtyřiceti nabídkových koncertů pro festivalové organizátory. Zatímco tmavovlasá polovina sestavy Andrea Konstankiewicz se pak odebrala do svého domova v jižní Francii, Dorota Barová strávila předvánoční dny ve Varšavě s Vertigem, kde natáčela album, které letos na podzim vydá Animal Music.
Sefardské písně z židovských komunit maurského Španělska představují výjimečnou odnož evropského středověkého repertoáru. Vznikly totiž předtím, než evropskou kulturu zdecimovala katolická inkvizice. Po násilném odsunu Židů královnou Isabellou navíc přežívaly v exilových útočištích sefardské diaspory, z nichž mnohé se nacházely mimo Evropu, například v Maroku či Turecku. Jak tedy k sefardským písním přistupovat, a jsou vůbec Evropané schopni je zpívat? Jako příspěvek do diskuse lze brát alba izraelské zpěvačky Yasmin Levy, která patří na tomto poli k nejpovolanějším i proto, že její otec, hudební sběratel a zpěvák, byl původem ze sefardského rodu z Turecka.
Existují hudební příběhy stejně poutavé jako nejlepší dobrodružné romány – a některé z nich mají dokonce velmi podobná témata. Národ “černých Karibů”, dnes známých jako Garifunové, vznikl smíšením karibských Indiánů s Afričany, kteří se zachránili ze ztroskotaných otrokářských lodí. Donedávna se o ně zajímali jen badatelé z univerzit, ale letos došlo zvratu. Jejich album Watina vyšlo u prestižní značky Cumbancha, projekt navíc získal cenu veletrhu Womex.
Hudba z Alžíru dnes proniká na evropská podia díky Khaledovi, Rachidu Tahovi či zpěvačce Souad Massi. Jejich prostřednictvím svět objevil i generaci průkopníků, například “obdivuhodně neslušnou starou dámu” Cheikhu Rimitti (1923-2006). O čtyři roky mladší pianista Maurice el Medioni prožívá nejaktivnější období svého života: letos získal cenu BBC World Music Award za album Descarga Oriental, natočené s kubánským perkusistou Robertem Rodriguezem.
Mali se stalo cílem špičkové americké jazzové zpěvačky Dee Dee Bridgewater. Ta jezdila do západní Afriky nejprve v rámci humanitární pomoci, roku 1999 byla totiž jmenována Velvyslankyní Spojených národů pro potraviny a zemědělství. Ale zdejší hudba ji okouzlila, a v srpnu 2004 se vydala do Mali plánovat své další album. Našla tu mnoho spřízněných duší, se zpěvačkou Oumou Sangare například vystoupila loni na podzim v známém pařížském klubu New Morning. Její africké album vyšlo po dvou letech příprav letos na jaře, pod názvem Red Earth, Červená země, což je převládající součást vyprahlé malijské krajiny.
O ngoni se říká, že patří k nejlépe střeženým tajemstvím západní Afriky – což platilo až do letošního roku, kdy vyšlo album Segou Blue. Natočil je Bassekou Kouyate spolu s dalšími třemi hráči na ngoni. V africkém kontextu to je album docela kuriozní, neslyšíte na něm totiž ani djembe, ani koru. Písně alba reflektují malijskou historii, nikoli však její světově nejznámější kapitolu, říši Sundjata Keity ze 13. století, ale naopak poslední z předkoloniálních útvarů, který zanikl koncem 19. století.
