Za flamencem do Sevilly, s mezipřistáním v Iránu
5. 1. 2026 | Rubriky: 2025,Články,UNI
Dva iránští umělci pokřtili svá alba ve stejnou dobu: zpěvačka Farnaz Ohadi v Seville, Shahab Tolouie v Praze. Jejich společnou inspirací je flamenco.
Flamenco se dnes nehraje jen ve Španělsku, ale díky osobnostem jako byl kytarista Paco de Lucia se žánr stal mezinárodním hudebním jazykem. Zpěvačka Farnaz Ohadi je původem z Iránu a flamenco navíc vnímá jako symbol svobody, jejím krajankám odpírané. “V Iránu je ženám zakázáno zpívat na veřejnosti. A pokud zpíváte doma, raději zkontrolujte, že zavřená jsou i okna,” upřesňuje Farnaz. Své nové album Breath, Dech, natočila se špičkovými hudebníky ze Španělska i jiných zemí a pokřtila je koncem března v Seville.
Z Teheránu do Kanady
Jako první hudební vzpomínku si Farnaz Ohadi vybavuje svého otce, když hrál na akordeon. Od pěti let se učila na klavír evropskou klasiku. S rodiči se jí podařilo celkem třikrát vycestovat do Evropy, což pro ni byla šokující zkušenost. “Spolužačkám jsem pak vyprávěla, jak ženské ve Španělsku chodí po ulici, tančí na veřejnosti, vlasy jim přitom vlají. V Iránu by to byl zločin.” V sedmnácti letech se s rodinou vystěhovala do Kanady. “V jistém smyslu to byl ten správný moment, protože před tím jsem stihla vstřebat dostatek kultury Iránu, a zároveň přijala nové zkušenosti v Kanadě. Necítila jsem se tam jako cizinka, což by mě určitě čekalo v pozdějším věku.” V Kanadě též poprvé vystoupila na podiu jako zpěvačka. “Jen ze zvědavosti jsem se ve škole zeptala, jestli se něco nechystá. Řekli mi: Zrovna zkoušíme muzikál Les Misérables (Bídníci), chceš si v tom zahrát? Nemohla jsem tomu uvěřit.”
Hudbu Iránu znovuobjevila, až když jí okouzlilo flamenco. Zaujaly jí souvislosti: mikrotóny, improvizace, živelná expresivita v hlase, tedy kvality, které naopak hudbě Západu chybí. Základním stavebním kamenem iránské hudby je radif. “Podobně jako ve flamencu je struktura radifu podobná stromu. Z hlavního kmene odbočují větve, to symbolizuje jak se ta hudba v průběhu skladby vyvíjí, odbočuje a vrací se, jakými změnami probíhá úvodní motiv,” vysvětluje zpěvačka. “Pracuji s melodickými ozdobami, tedy melismaty. Taky vím, že existuje turecké či arabské flamenco, a s jakou vynalézavostí pracují oni. Něco funguje, něco ne, vše je nutno vyzkoušet.”
Všechny skladby jejího nového alba zpívá ve své mateřštině a vše jsou zhudebněné básně. Od 900 let starých sufijských textů až po současné autorky a autory. “Určité flamencové formy přímo žádají o propojení s básní, která má souběžně několik významů. Právě sufijská poezie tohle nabízí. Vzdělanci v Iránu se dodnes zabývají těmi možnými výklady. Takže výběr poetického textu je při stavbě repertoáru hodně důležitý.” Což vyznačuje značnou erudici, a zpěvačka tvrdí, že výběr byl výlučně jejím dílem a od nikoho si nenechala radit. Jak ale dnešní posluchač dokáže rozumět jazyku, jakým se psalo před devíti stoletími? “Může to být náročné, ale ta témata jsou věčná. Často jsou to příběhy, jak se sousední země pokoušely Irán si podmanit. O Arabech, Mongolech, o věčném boji za vlastní kulturní identitu. O touze po svobodě, a ta je jak vidíme dnes zvláště aktuální. Hafez psal své texty, když nás okupovali Mongolové, žil pod útlakem a nevzdal to. Já jsem v Iránu také neměla dovoleno zpívat a přesto zpívám. ”
Křest alba byl komorní ale detailně připravený, s mezinárodním dosahem a přizvanými novináři z řady zemí. Zpěvačku doprovázeli jen dva hudebníci, španělský kytarista Gaspar Rodriguez a Amir Amiri, který je podobně jako ona původem z Iránu a usadil se v Kanadě. Jeho nástrojem je santur, což je iránský prapředek dnešního cimbálu. Amir Amiri je jako hudebník velmi všestranný a má hluboké znalosti hudby z Iránu, Indie i Západu, k čemuž se podrobněji dostaneme o pár odstavců níže.
A mezitím v Praze
K zajímavé fúzi na bázi andaluského flamenca došlo i u nás. Shahab Tolouie je kytarista rovněž z Iránu, žijící v Praze. Flamenco je jeho trvalou inspirací, dva roky studoval kytaru v Seville. Každé z jeho alb představuje unikátní koncept. Po Tango Perso a Terra Mediterranea následovalo letos album Oxymoron, což je řecké slovo, označující protimluv, paradox, spojení dvou pojmů, které se navzájem vylučují. Pokřtil je koncem března, týden poté kdy Farnaz Ohadi křtila své album Breath. Jeho koncert byl zároveň oslavou Perského nového roku Nowrooz. Možná se ptáte: je tady nějaká souvislost? Je takhle exilová komunita iránských umělců nějak propojena? Ano, je, a když se podíváte na obaly obou alb, zjistíte nápadnou shodu. Oba jsou dílem téhož výtvarníka, který je původem z Iránu. “Reza Saleh a já jsme vyrůstali v Teheránu ve stejné čtvrti,” píše o výtvarníkovi Shahab Tolouie v bookletu.
Sufijská poezie jako kulturní odboj
Náboženský útlak uvnitř Iránu vytvořil silnou exilovou komunitu. Hostem loňského Maratonu hudby v Brně byla například zpěvačka Mahsa Vahdat. Ta vydává se svojí sestrou Marjan alba v Norsku, první z nich se natáčelo v Teheránu naživo na zahradě italské ambasády, tedy na diplomatické půdě a mimo působnost islámských zákonů. Podobně jako další iránští umělci, čerpají obě sestry repertoár ze sufijské poezie, která je nadčasová i vzhledem k současné situaci. Na festivalu v Rudolstadtu, který je častým cílem českých fanoušků, to vysvětlily podrobněji: “Následující text je od Hafeze, ten žil ve 14. století a ostře se stavěl proti zasahování náboženství do politiky. Náboženští vůdci ovládali společnost podobně jako dnes, takže bylo obtížné si vytvořit svobodný prostor. Hafez byl proti pokrytectví i proti náboženství jako nástroje moci. Esencí jeho básní byla láska, mystika i filozofické otázky. I když je řazen k sufijským básníkům, zároveň sufismus zpochybňoval. Byl zkrátka daleko víc nezávislý na autoritách než ostatní, nenechal se strčit do žádného šuplíku. Zvláště slavný je v Německu, protože Goethe věnoval jednu svoji práci, sbírku Západovýchodní divan právě jeho odkazu. Hafez navíc oslavoval víno a intoxikaci. Poukazoval na pokrytectví těch, kdo sami sebe ustanovili jako strážce morální neposkvrněnosti. U iránské veřejnosti je i po 600 letech natolik populární, že jeho náhrobek se stal poutním cílem pro široké vrstvy lidí bez ohledu na náboženství. Režim je bezmocný, oficiálně ho zakázat nemůže. ” V Iránu se hudba obou sester prodává na černém trhu. Zatímco v Teheránu zuří pouliční teror, Mahsa Vahdat s optimismem vypráví, že film Persepolis exilové režisérky Marjane Satrapi je v Iránu sice na indexu, ale snadno ho tam koupíte pod pultem.
“Sufijští básníci byli ortodoxním islámem považováni za pohany,” upřesňuje zpěvačka Farnaz Ohadi. Ze západního pohledu je tato oblast opředena představami spíše mlhavými, jak to bylo doopravdy? Nejčtenějším autorem je dnes Rumi (1207-1273). Jeho odkaz inspiroval původem iráckého skladatele žijícího v Belgii, Osamu Abdulrasola, k albu Rumi Passion. “Jak se Rumi stal básníkem, to je výsledek řetězce interakcí, především mezi ním a jeho učitelem.” Ten je znám pod jménem Shams (tedy v mezinárodní, tj. Google přátelské transkripci). “Shams byl víc než básník, byl to qalandar, což je podobné označení jako derviš či fakir. Qalandar chodí oblečený jako žebrák a deklaruje tím, že ho nezajímají hmotné, ale spirituální hodnoty.” To je informace užitečná i pro ty, kdo poslouchají pakistánské zpěvy qawwali a Nusrata Fateh Ali Khana, v jehož textech se slovo qalandar opakuje velmi často. “Otec Rumiho byl z Afganistánu, odkud jeho rodina uprchla před mongolskou invazí a usadila se v dnešním Turecku, ve městě Konya. Lidé Rumiho respektovali jako kazatele, ale když do hry vstoupil Shams, v Rumiho hlavě se vše obrátilo naruby. Rumi s ním tráví čas, který by jinak věnoval své spirituální komunitě. Ta to vnímala jako křivdu. Dodnes nevíme, jestli Shamse vyhnali, zabili, nebo zmizel z vlastní vůle. Také neznáme povahu jejich vzájemného vztahu. Byla otcovská láska, homosexuální vztah, přátelství? Důležité je ale, že Rumi začal psát básně, až když Shams zmizel. Zajímavá je i historie jeho jména. Rumi může znamenat Řím, říši Východořímskou, je to tedy označení pro cizince, outsidera, podobně jako třeba gringo v Mexiku.” Když Rumi zemřel, rozloučit s ním se přišli křesťané i Židé. Jeho syn pak založil řád vířících dervišů. Konya, kde je pohřben, leží tři hodiny jižně od Ankary a stala se poutním místem.
Topologie iránské klasiky
V úvodu padla zmínka o systému radif, který je v Iránu základem klasické hudby. Ta má stejně hlubokou historii jako hudba indická, která je ovšem na Západě daleko známější. Řada myšlenek či nástrojů pronikla do Indie právě z Iránu, včetně cimbálu santur či zpěvů qawwali. Obě školy stojí na dvou pilířích: znalosti pravidel a umění jak v jejich rámci improvizovat. Zatímco základem západní hudby je tónina, ve východních zemích má tuto funkci mód, označovaný v Iránu dastgah. Kalifornská muzikantka Mimi Spencer podává pro Evropana srozumitelné vysvětlení: mód je něco víc než stupnice a něco méně než melodie. Iránský hudebník Ramin Azimian vysvětluje: “Základních modů je celkem sedm, a vedle nich existuje pět vedlejších, každý z nich obsahuje několik desítek gusheh, což je elementární melodická struktura, která může mít délku od několika vteřin do dvou minut. A celá ta obsáhlá množina modů a melodií, tedy úplný systém iránské hudby, se jmenuje radif.” Amir Amiri, který v Seville doprovázel Farnaz Ohadi na santur, vytváří analogii s krajinou: “Gusheh, to je kout, což je doslovný překlad. Třeba kout na poli, část plochy, a ta je dvojrozměrná. Kdežto termín dastgah je složený ze dvou slov. Dast je ruka, gah je místo, kam ruku položíte. Místo na hmatníku vašeho nástroje, loutny tar. Takže dastgah je sled tónů. Podobně jako v indické hudbě raga. A radif je sbírka jednotlivých dastgah, čili takový lexikon útržků melodie, v překladu to znamená ‘sled nápadů'”. Jinou analogii nabízí stavebnice lego: “Gusheh je základní kostka, dastgah je ta nejjednodušší kombinace kostek, vytvářející melodickou linku, a radif je pak kompletní krabice s legem. Všechno je v tom radifu logicky zorganizováno.”
Váš dentista, váš vynálezce
Propojování kultur s odlišnými systémy a tóninami může být pro hráče, či spíš jejich nástroje, silná komplikace. Přináší ale příležitost pro nástrojáře a vynálezce. Amiriho santur je velký jako dva rozložené notebooky a obsahuje zhruba čtyřicet precizně naladěných strun. Od standardního santuru se liší sofistikovanou přelaďovací mechanikou. Amiri prozradil, že vynálezcem důmyslného systému je jeho zubař. Na závěr jsem se ho zeptal, jestli si dokáže představit, že by v Iránu ještě někdy koncertoval, jako muž by přece na rozdíl od žen nemusel čelit tolika zákazům? “To je na dlouhé povídání. Abych to zkrátil, odpovím ne. Vše je o tom, koho znáte a jestli jste ochotný ke kompromisům. Tedy, vyjít vstříc autoritám. Nezaplést se s nimi jen proto, že chcete mít koncert v zemi, kterou ovládají. Všichni víme, že předmětem náboženského útlaku jsou v první řadě umělci, tedy lidé, kteří svojí tvorbu předávají veřejnosti zprávy o svobodě. Což má i druhou rovinu. Umělec se stává paralelou té nejvyšší náboženské autority, tedy Stvořitele. Oba přece praktikují proces stvoření. A to je pro náboženské vůdce nepřijatelné. ”
Psáno pro UNI, 2025/07
