Susana Baca v ministerském křesle
Umělci na ministerských postech přestávají být vzácností. Když si roku 2003 prezident Lula da Silva vybral jako ministra kultury jednoho z největších brazilských zpěváků Gilberta Gila, působilo to zpočátku jako rarita – které ale jen odhalila hudební sklony dalších veřejných osobností: Gil například jamoval na půdě Spojených národů s tehdejším tajemníkem této organizace, Kofi Annanem, který jako Afričan z Ghany zasedl bubnům conga. Podobnou cestu jako Gil před sebou má peruánská zpěvačka Susana Baca, která u nás před několika týdny koncertovala.
5. 9. 2011 | číst vše...
Africká hudba má mnoho skrytých klenotů – a k těm nejlepším patří album Soro, první evropská deska Salifa Keity, malijského zpěváka, který letos podruhé vystoupil na Colours of Ostrava. Keitovým kytaristou i autorem mnoha písní byl dlouhá léta Kanté Manfila z Guineje, mistr laškovných a zpěvných kytarových melodií, které jsou esencí západoafrické hudby. Manfila hrál s Keitou ve skupině les Ambassadeurs už od 70. let, a roku 2002 aranžoval jedno z jeho nelepších alb, Moffou.
Africký pouštní stát Mauretanie leží na křižovatce mezi třemi kulturami: subsaharskou černošskou Afrikou, arabským světem afrického Severu, i původním osídlením, které tvoří berberské kmeny a kočovní Tuaregové, v hudebním světě známí díky skupině Tinariwen i fenoménu pouštního blues. Tato pestrost se promítá i do hudebních zvyklostí: v Mauretánii můžete hrát buď “bíle” (al-bayda), “černě” (al-kahla) anebo dvojbarevně (l’-gnaydiya) – přičemž černá je syrová a mužská, zatímco bílá je jemně rafinovaná a ženská. Zpěvačka Dimi Mint Abba, označovaná jako “pouštní diva”, se narodila v rodině tradičních hudebníků, kteří jsou paralelou malijských griotů, jimž se v Mauretánii říká iggawin. 
Pro Finy je zdrojem kulturní identity jazykově spřízněná Karélie, ležící na opačné straně finsko-ruské hranice. Právě zde nasbíral Elias Lönnrot v 19. století ty nejcennější texty, z nichž vytvořil národní epos Kalevala. Nejedná se o žádnou idylickou školní četbu: syrové příběhy, nedotčené křesťanským myšlením, přiměly autora Pána prstenů, J R R Tolkiena k tomu, že se jako dvacetiletý student začal učit finsky. Když pak o 90 let později vznikala filmová verze Pána prstenů, její autoři vyslali své zvědy přímo ke zdroji, a to do finského pohraničního městečka Kuhmo. Jejich cílem byla budova, kterou od okolní zástavby rekreačních chalup snadno rozlišíte. 
Tango, původně hudba z přístavních nevěstinců a později světová móda, prošlo zásadní proměnou díky Astoru Piazzollovi. V době, kdy se původně kontroverzní žánr proměnil ve stagnující artefakt, jej Piazzolla, zpočátku nenáviděný konzervativci, probudil k novému životu. Tangu dodal kompoziční erudici nejvyšší umělecké úrovně a jeho skladby se dodnes hrají na festivalech vážné hudby. Piazzollovo “nuevo tango” inspirovalo i Juliána Teubala, který během let strávených v Praze odehrál řadu koncertů se svojí národnostně smíšenou skupinou Sin Rumbo. Tento týden se Teubal do Prahy vrací, a to se dvěma odlišně koncipovanými koncerty. 
Z Etiopie pochází Lucy, která žila před 3 miliony let a je nejstarším zdokumentovaným vzpřímeným předkem dnešního člověka, ale že by odtud byl i nejstarší hudební nástroj? Pokud bychom otázku zúžili na nejstarší sofistikovaný nástroj, vyřadili tedy prehistorické perkuse z doby kamenné, a stanovili podmínku že nástroj se dodnes používá k původnímu, v tomto případě spirituálnímu účelu, pak je horkým kandidátem lyra begena, historický následník harfy (přesněji ale lyry) izraelského krále Davida.
Když vznikal předešlý rozhovor, zdaleka jsem netušil, že osudem pouličního dítěte prošel i jeden z hlavních účinkujících festivalu, s nímž jsem několik dní poté měl to štěstí setkat se osobně. Melaku Belay je jedním z nenápadně stoupajících talentů etiopského tradičního tance, známého jako “esketa”, tedy pohyb, vycházející z ramen. Ve srovnání s daleko efektnějšími a v Evropě populárnějšími tanečními kreacemi typickými pro koncerty Youssou N’Doura či dalších západoafrických umělců se jedná o disciplinu spíše minimalistickou: s hodinářskou přesností řízené pohyby vycházejí zpočátku jen z docela nenápadných pohybů ramen…
Festival des Musiques d’Ethiopie, pořádaný loni v březnu v Addis Abebě pod záštitou místního Goethe Institutu a Alliance Ethio-Francaise, trval 9 dní a hrálo se každý den, s výjimkou neděle, která je tu – jako v jedné z nejstarších křesťanských zemí – daleko větším svátkem než u nás. Pro evropské návštěvníky festivalu to byla ideální příležitost prozkoumat venkov. Z Addis Abeby se vydáváme na jih, zpočátku se prodíráme kolonami náklaďáků, a po necelé hodině se panorama výrazně mění. I nadále pokračuje kvalitní asfaltová silnice, kterou teď ovšem lemují typické malebné kruhové chatrče, jejichž zdi jsou z vysušené hlíny a střecha ze stébel místních travin. 
Pokud by Afrika nebyla pevninou, ale mořem, Etiopie by se stala ostrovem. Jako náhorní plošina je natolik oddělená od okolí, že si udržela samostatnost i v koloniální éře. Obdobně vyhraněný charakter má zdejší hudba, nedotčená dobyvateli z Evropy či obchodníky z Arábie. K tomu přispívá i poloha: Etiopie ve skutečnosti přístup k moři nemá. Patří k nejstarším křesťanským zemím a ve zdejších kostelech dodnes najdete bubny, na rozdíl od Evropy, kde je církevní autority před staletími zakázaly.
Jedna z nejúspěšnějších španělských kapel svým vznikem před deseti lety v Barceloně spustila revoluci nejen hudební, ale i v hudebním podnikání: odmítla se podřídit pravidlům velkých vydavatelství, a ve vlastních rukou si ponechala i management. Zprávy o kapele tedy na veřejnost neproudí hlasnými troubami medií, ale spíše šeptandou, a řadě fanoušků tak uniklo, že Ojos de Brujo letos slaví desetileté výročí, a to sérií významných koncertů: v půli dubna například skupina vystoupila v rámci festivalu latinské hudby La Linea v prestižní londýnské hale Barbican.
