Justin Adams, interview
Hudbu berberských obyvatel Severní Afriky pro západní posluchače poprvé objevil Brian Jones, kytarista Rolling Stones, když vydal album pištců z vesnice Jajouka. O půl století ji znovuobjevuje, v trochu odlišné formě Justin Adams, stálý člen skupiny Roberta Planta. Adams si vytvořil bezkonkurenční pozici i jako producent, především díky dlouholeté spolupráci s předními exponenty “pouštního blues”, skupinou Tinariwen ze Sahary. V příštích dnech u nás bude koncertovat se skupinou JuJu (středa 16. listopadu, Praha-Akropolis, čtvrtek 17. listopadu, Trutnov, pátek 18. listopadu, Šumperk-Blues Alive).
7. 11. 2011 | číst vše...
Jako zpěvačku indického původu vyrůstající v Anglii můžeme Susheelu Raman bez váhání zařadit do škatulky “asijský underground” – ale její hudba se přitom kategoriím ostře vzpírá, každé z jejích alb přináší odlišný koncept i vizi. Velkou zásluhu na tom má kytarista Sam Mills, jinak manžel zpěvačky, který jako klíčový producent značky Real World za sebou má řadu kulturně promíchaných projektů a fuzí. 
Karélie je pro Finy podobným symbolem, jakým je na Moravě Horňácko. Lékař a literát Elias Lönnrot sbíral v tomto izolovaném regionu v 19. století tradiční zpěvy, z nichž pak sestavil epos Kalevala. Ten později inspiroval Tolkienova Pána prstenů a dodnes z něj čerpají stovky finských skupin.Karélie leží těsně pod polárním kruhem na obou stranách finsko-ruské hranice, mluví se zde finským dialektem. V červenci tu každoročně probíhá festival Sommelo. Jeho první část se koná ve finském městečku Kuhmo, a poté část publika i účinkujících nasedne do autobusů a vydá se na nepříliš pohodlnou cestu na východ.
V nejjižnější části pevninské Itálie leží Kalabrie, region v minulosti proslulý chudobou, silnou emigrací a mafií, známou jako ‘Ndrangheta, která sice není tak medialně známá jako sicilská Cosa Nostra, ale svojí mocí ji dle znalců začíná konkurovat. Právě odtud pochází písničkář Peppe Voltarelli, dnes patrně nejčastěji vystupující Ital v Česku. Během studií v Bologni založil jedenáctičlennou sestavu Il Parto Delle Nuvole Pesanti, která hrála směs punku a jihoitalské tarantelly. Navzdory úspěchům od ní ale Voltarelli před 5 lety odešel, aby jako sólový umělec získal větší možnost koncertovat v cizině a věnovat se mezinárodním projektům.
Kolik českých muzikantů se snaží proniknout do tajů východní hudby, a většina z nich netuší, že fundovaného průvodce mohou najít u nás. Edward Powell je původem z Kanady, žije na severní Moravě, východní hudbu studoval 5 let v Indii, a dále v Maroku, Řecku, Turecku, Egyptě, vydal 6 sólových alb, vede soukromé workshopy v Česku i na půdě renomovaných institucí v Itálii i jinde. Ale jeho časově nejnáročnější aktivitou je stavba nástrojů, které zcela jedinečným způsobem propojují orientální tradice s praktickými potřebami západního muzikanta na turné
Umělci na ministerských postech přestávají být vzácností. Když si roku 2003 prezident Lula da Silva vybral jako ministra kultury jednoho z největších brazilských zpěváků Gilberta Gila, působilo to zpočátku jako rarita – které ale jen odhalila hudební sklony dalších veřejných osobností: Gil například jamoval na půdě Spojených národů s tehdejším tajemníkem této organizace, Kofi Annanem, který jako Afričan z Ghany zasedl bubnům conga. Podobnou cestu jako Gil před sebou má peruánská zpěvačka Susana Baca, která u nás před několika týdny koncertovala.
Africká hudba má mnoho skrytých klenotů – a k těm nejlepším patří album Soro, první evropská deska Salifa Keity, malijského zpěváka, který letos podruhé vystoupil na Colours of Ostrava. Keitovým kytaristou i autorem mnoha písní byl dlouhá léta Kanté Manfila z Guineje, mistr laškovných a zpěvných kytarových melodií, které jsou esencí západoafrické hudby. Manfila hrál s Keitou ve skupině les Ambassadeurs už od 70. let, a roku 2002 aranžoval jedno z jeho nelepších alb, Moffou.
Africký pouštní stát Mauretanie leží na křižovatce mezi třemi kulturami: subsaharskou černošskou Afrikou, arabským světem afrického Severu, i původním osídlením, které tvoří berberské kmeny a kočovní Tuaregové, v hudebním světě známí díky skupině Tinariwen i fenoménu pouštního blues. Tato pestrost se promítá i do hudebních zvyklostí: v Mauretánii můžete hrát buď “bíle” (al-bayda), “černě” (al-kahla) anebo dvojbarevně (l’-gnaydiya) – přičemž černá je syrová a mužská, zatímco bílá je jemně rafinovaná a ženská. Zpěvačka Dimi Mint Abba, označovaná jako “pouštní diva”, se narodila v rodině tradičních hudebníků, kteří jsou paralelou malijských griotů, jimž se v Mauretánii říká iggawin. 
Jedna z nejúspěšnějších španělských kapel svým vznikem před deseti lety v Barceloně spustila revoluci nejen hudební, ale i v hudebním podnikání: odmítla se podřídit pravidlům velkých vydavatelství, a ve vlastních rukou si ponechala i management. Zprávy o kapele tedy na veřejnost neproudí hlasnými troubami medií, ale spíše šeptandou, a řadě fanoušků tak uniklo, že Ojos de Brujo letos slaví desetileté výročí, a to sérií významných koncertů: v půli dubna například skupina vystoupila v rámci festivalu latinské hudby La Linea v prestižní londýnské hale Barbican.
Jako žena několika profesí fascinuje svojí všestranností: s Talichovým komorním orchestrem hraje klasiku, za roli čarodějky Evy v muzikálu Balada pro banditu získala cenu Alfréda Radoka, a figuruje souběžně ve třech vysoce alternativních sestavách: v projektu Ewave, který spojuje laptopovou elektroniku se smyčcovým kvartetem, se skupinou Zimbova znovuobjevuje písně Moravy, s Maracou natáčela Karla Kryla i portugalskou poezii. 
