Středomořská nadílka mezi přístavními kontejnery
Francouzský přístav Marseille hostí každoročně obrovitý festival a hudební veletrh Babel Med, který se i ve svém letošním, sedmém ročníku drží stoupající trajektorie. Koncerty probíhají střídavě v celkem třech sálech různé velikosti, od komorního Cabaretu až po impozantní halu Salle Des Sucres, která ve svém předešlém životě sloužila jako skladiště cukru. Celý areál vznikl totiž přebudováním předměstských doků na hudební centrum, což dodnes dosvědčuje jeho název Dock de Suds. Kontejnerová architektura dodává festivalu atmosféru věčného provizoria v duchu moderní nomádské filozofie: i pro milovníky cizokrajných hudebních lahůdek platí, že cesta není pouhým prostředkem, ale celoživotní náplní.
9. 5. 2011 | číst vše...
Kronos Quartet není jen špičkovým komorním ansámblem soudobé vážné hudby, ale i citlivým indikátorem trendů z oblasti world music. Alba Kronosu lze brát jako panorama globálních nástrojů i stylů: vystřídala se na nich švédská nyckelharpa, bollywoodská diva Asha Bhosle či azerbajdžánský zpěv Alima Qasimova. Své nejnovější album Uniko natočil Kronos s fenomenálním finským akordeonistou Kimmo Pohjonenem, který hraje jak kdyby upsal svoji duši ďáblu – což dosvědčí všichni, kdo ho před dvěma lety viděli na Colours of Ostrava.
Mantinely, mezi nimiž se pohybuje v USA žijící iránská zpěvačka Susan Deyhim, mají úctyhodné rozpětí: od elektroniky a experimentů s hlasem až po spirituální texty středověkých sufijských básníků, jejichž humanismus a tolerance je v ostrém protikladu s brutalitou současných fundamentalistů. To vše se zpěvačce podařilo před deseti lety spojit v jeden kompaktní celek na albu Madman Of God, po němž následovala série společných projektů s dalšími umělci včetně jejího manžela, skladatele Richarda Horowitze, který je mimochodem i autorem soudtracku k českému filmu Tobruk. 
Flamenco, původně lokální hudba z jižního Španělska, je dnes s naprostou samozřejmostí přijímáno i v tak anglosasky orientovaných zemích jako je Česko. Vydatný podíl na expanzi stylu, který byl v počátku podobně jako blues spojen se společenskou spodinou, měli nejen velikáni typu Paco de Lucii, ale i madridské hudební vydavatelství Nuevos Medios.
Kytarista Ry Cooder vzpomíná, že když mu bylo třináct, vydal se autobusem do centra Los Angeles do specializovaného obchodu s deskami, kde poprvé slyšel černošského bluesmana Big Joe Williamse s doprovodem devítistrunné kytary z vinylového alba, které bylo v pořadí druhým titulem tehdy nově vzniklé značky Arhoolie. Ta před několika týdny oslavila půl století existence.
Lenka Lichtenberg začínala jako dítě na podiu divadla Semafor, dnes žije v Torontu, a ve světě se prosadila v oblasti židovské hudby, podobně jako slavnější skupina Klezmatics. Její repertoár tvoří písně v jazyce jiddiš, což je vymírající kombinace hebrejštiny a němčiny z židovských osad v Evropě. Na své prosincové návštěvě v Praze vstoupila v Divadle na prádle spolu se světově známým hráčem na arabskou loutnu oud z Izraele, Yairem Dalalem. Ten o sobě rád prohlašuje že je z Babylonu, jeho rodiče se do Izraele přistěhovali z Iráku, tedy území, které bylo před dvěma a půl tisíci lety centrem babylonské říše. Koncert, na němž se podíleli i narychlo svolaní místní hudebníci, měl spontánní a překvapivě soudržný charakter, na čemž má podstatnou zásluhu jeho organizátor, zpěvák a židovský kantor Michal Foršt.
Lu Edmonds patří do elitního společenství muzikantů, kteří byli ve správnou dobu na správném místě. V době punkrocku hrál s The Damned, na úsvitu world music natočil se sibiřskými Yat-Kha debutové CD Yenisei Punk, v současné době koncertuje s Public Image Limited, Billy Braggem i kultovním triem Les Triaboliques. Následující rozhovor vznikl na veletrhu Womex, tři týdny před tím, než Les Triaboliques odehráli své první české koncerty v Praze a Ústí nad Labem. I ve ztížených podmínkách veletržního maratonu Lu potvrdil pověst mistra závratných myšlenkových smyček.
Svým mnohojazyčným repertoárem si Braagas vybudovaly slušnou mezinárodní pozici a domácí publikum je vlastně objevuje až opožděně. Na novém albu ale chystají návrat k českým, či přesněji moravským a slovenským kořenům. Kateřině Göttlichové, která skupinu před necelými čtyřmi lety založila, se podařilo spojit hned několik hudebních trendů: když to vezmeme podle časové osy, Braagas hrají středověkou hudbu, a když podle mapy, vybírají si písně ze Skandinávie, jižní Evropy, a de facto tedy hrají to, čemu se dnes mlhavě říká world music.
Mongolsko není jen kolébkou hrdelního zpěvu, ale také dalšího, neméně vyhraněného žánru, pro který se ustálil název long song, tedy dlouhá píseň. Charakterizují jej spíš proporce nežli absolutní délka: příkladem je třeba čtyřminutová píseň, která obsahuje jen deset slov. Jedná se o formu úzce spjatou s krajinou mongolskou pastvin: “Ve stepích nejsou vysoké hory, ale pozvolné hřbety, a písně jsou podobné. Ty nejstarší dlouhé písně jsou z doby Čingischána,” tvrdí zpěvák Ilchi ze skupiny Hanggai. Byl by ale velký omyl očekávat, že dlouhé písně jsou něco jako asijské ukolébavky. 
K posledním oazám lidové kultury v Evropě patří romské vesničky na východě Slovenska. Právě odtud jsou předkové většiny dnes hudebně aktivních českých Romů, kouzelný videoklip tam natočila například Věra Bílá. Sběrem někdy značně syrových písní z této oblasti se léta zabývá bratislavská muzikoložka Jana Belišová. Výsledkem jejích hudebních výzkumů je několik alb, romský zpěvník a bohatě ilustrovaný cestovní denník. Během svých cest dala Jana Belišová dohromady i autentickou romskou sestavu, která dokonce několikrát vystoupila na festivalu Pohoda v Trenčíně.
