Dubioza Kolektiv o válečných inspiracích ze Sarajeva
Válka nás změnila hodně a navždy. Došla jsem k pohledu na svět, k němuž bych se jinak nedopracovala. Nosili jsme tisíce litrů vody na velké vzdálenosti, nevěděli jsme jestli nás přitom netrefí kulka nebo granát. Měli jsme hlad, mysleli jsme na sladkosti, těch pět let nám připadalo jako celý život uvnitř života. Když to skončilo, člověk si připadal strašně starý. Válečná zkušenost mi pomohla poznat, kam tenhle svět míří, a porozumět tomu, co se doopravdy děje. Poznat, že lidé se podřizují systému. Ale zrovna tak se mu můžete vzepřít.
18. 6. 2007 | číst vše...
Pro českého hudebního fanouška je Izrael země neprobádaná, ale ve světovém panoramatu tavících kotlíků a kulturních křižovatek zaujímá klíčové místo. Jako exportér vyhraněných a unikátních hudebních stylů má Izrael potenciál, ale na rozdíl třeba od Brazílie či Kuby svět zatím zdejší hudbu nezná. Což byl důvod, proč letos na jaře pozvalo Izraelské ministerstvo zahraničních věcí několik desítek hudebních novinářů a festivalových organizátorů na koncertní maraton do Tel Avivu a Jeruzaléma.
Afel Bocoum v posledních letech spolupracoval s vedoucím britských Blur a znalcem malijské hudby, Damonem Albarnem. Když oba společně vystoupili v Roskilde, sledovalo je 65 000 lidí.
Electro-world? Řecký underground? Ethno-punk? To jsou některé z nálepek, jimiž se novináři snaží popsat tvorbu zpěvačky Kristi Stassinopoulou a kytaristy Stathise Kalyviotise. Jejich hudba je nadupaná jak elektronikou tak zvuky krétských housliček lira či loutny lauto a hypnotický zpěv vás vtáhne jako ty nejlepší nahrávky psychedelické éry
Když se narodíte v Turecku jako příslušník kurdské menšiny, a navíc jako žena, hlasivky musíte napínat mnohem víc nežli vaši majoritní sousedé. To potvrdil i koncert kurdské zpěvačky Aynur na posledním hudebním veletrhu Womex v Seville, který posunul měřítka pro hudbu z Turecka i středního Východu hodně vysoko. I když Aynur vystačila s doprovodem tradičních nástrojů, absence elektrických kytar či kláves naštěstí koncertu nedodala žádnou muzeální příchuť. Skladby vrcholily v perkusivní smršti velkých tamburín, Aynur s ledabylou elegancí spojovala delikátní ornamenty s neuvěřitelným hlasovým nasazením.
Ve vašich propagačních materiálech se píše, že jste cestovaly po Evropě se street-performance programem. Touhle košatou frází je myšleno, že jste si vydělávaly zpíváním na ulici?
Newyorská kapela vedená Ukrajincem Eugenem Hützem přerostla z pankáčsko-kabaretní kuriozity ve světovou atrakci. Zatímco ještě před čtyřmi lety vystupovala v pražské Baráčnické rychtě pro 250 posluchačů, její letošní koncerty na festivalech Roskilde či Colours of Ostrava přitáhly téměř desetitisícové publikum. Hützově drsnému charismatu propadla i pražsko-londýnská filmařka Pavla Fleischer
Ojos de Brujo (Oči čaroděje), nejslibnější nová španělská skupina, která si nade vše cení své nezávislosti, vydala na jaře nové album Techari. Následující rozhovor vznikl těsně před jejím vyprodaným koncertem v londýnské hale Barbican.
Dráha 64letého veterána brazilské hudby Gilberta Gila svádí k laciným paralelám. Podobné osudy sdíleli (a někdy i stejné písně zpívali) John Lennon, Bob Marley a dokonce i náš Karel Kryl. Gil-hudebník je stylově nezařaditelný, ale svými názory patří naopak zcela jednoznačně do pytle s nálepkou “liberál a snílek”: “Po minulosti se mi nestýská – ale přesto občas sám sebe testuji v tom, jestli jsem ještě hippie.” 
Koncem ledna či počátkem února se v Číně, Japonsku, Koreji, Vietnamu a také ve všech chinatownech světa od Londýna až po San Francisko slaví východoasijský Nový rok. Zvláště bouřlivá oslava proběhla v New Yorku. Tamní zoologická zahrada připravila pro letošní Rok Psa novoroční program v oddělení psovitých šelem. Na newyorských ulicích sledovalo 350 000 diváků lví a dračí tance, které mají dle čínského obyčeje odehnat zlé duchy. Ulicemi se pohybovali křiklavě oblečení muzikanti a tanečníci, skupiny bojových umění i organizovaný průvod zatoulaných psů v novoročních vestách s oranžovým nápisem “adoptuj mě”.
