Hudba divokého východu X
V druhé části rozhovoru vypráví Dániel Hamar, basista maďarské skupiny Muzsikás, o svatebních kapelách z maďarských vesniček v Transylvánii. “My jsme na ty naše houslisty zkoušeli různé triky. Třeba jsme k nim přišli domů, aby nám nahráli nějakou melodii, a pak jsme se vymluvili, že se nám zasekl magnetofon, jestli to nemůžou zopakovat, ale přesně stejně. Oni souhlasili, ale přitom to zahráli úplně jinak. Udělali jsme to čtyřikrát dokola, a každá ta verze měla podstatné rozdíly oproti předešlým.
7. 9. 2009 | číst vše...
“Márta Sebestyén mě vzala koncem 70. let na svatbu do Transylvánie,” píše Simon Broughton v maďarské kapitole hudební encyklopedie Rough Guide to World Music. “Vlakem jsme jeli přes noc, pak několika autobusy a nakonec jsme se doplahočili do vesničky v Karpatech. Spousta bahna, slivovice i divoké hudby hrané na otlučené nástroje. Velmi vzrušující, zvláště proto, že jsme ilegálně bydleli u venkovanů v soukromí a obávali se Ceauescovy policie Securitas.
Předchůdci hnutí táncház byli etnografové Zoltán Kallós (*1926) a György Martin (1932-1983). Ten jako sběratel navázal na odkaz Bély Bartóka, ale na rozdíl od něj studoval maďarské tance, jejich strukturu, regionální odlišnosti, vývojové varianty i spřízněnost s tanci sousedních národů. “György Martin nám půjčoval své nahrávky a poskytl hnutí etnomuzikologický základ,” vzpomínají členové Muzsikáse. Role zakladatelů hnutí je připisována dvěma studentům architektury se zálibou v hudbě. Houslista Béla Halmos a zpěvák Ferenc Sebö zvítězili koncem 60. let v TV soutěži s vlastními skladbami a odmítali teorii, že autentická lidová hudba je to, co hrají cikánské orchestry v budapešťských vinárnách. Jejich zájem je dovedl až do vesnice Szék, dnes považované za hudební oasu transylvánských Maďarů. Žily zde zhruba tři tisíce Maďarů, 150 Rumunů a kolem 15 Romů. 
Zatímo členové Muzsikáse patřili k první generaci hnutí táncház, zpěvačka Irén Lovász se na svoji první expedici do Transylvánie vydala až v následující dekádě, roku 1980, ve svých dvaceti letech. Do jaké míry se takové výpravy otiskly do jejího zpěvu, vysvětluje moravský hudebník Jiří Plocek, s jehož skupinou Teagrass zpěvačka vydala roku 2000 album Wide Is The Danube: “Na těch jejích cestách se jí podařilo proniknout do míst, kde je lokální hudební kultura na stejném vývoji, jako byla u nás před sto lety, kde si lidé zpívají při práci či při rodinných příležitostech.” Irén Lovász tehdy vystupovala s Teagrassem na festivalu Hudba v pohybu v Rožnově pod Radhoštěm, kde mi poskytla rozhovor, z nějž pochází následující úryvek…
Maďarsko patřilo – hned po Jugoslávii – k relativně liberálním zemím bývalého Sovětského bloku. Zatímco v bělehradských či záhřebských knihkupectvích jste mohli koupit u nás zcela ilegální knížky od Alexandra Solžnicyna a George Orwella, v Maďarsku vznikl protipól sterilních, ale ideologicky protěžovaných folklorních ansámblů. Tento spontánní návrat ke kořenům získal jméno táncház [čti: tánc-ház] podle označení pro venkovské tančírny. Zatímco maďarské autority toto neoficiální hnutí opatrně tolerovaly, v Rumunsku, kam maďarští hudebníci odjížděli lidovou hudbu studovat, byly podmínky mnohem tvrdší. 
Charakteristické barvy bulharských vícehlasů, vedených těsně na hraně disonance, vstoupily do současného hudebního slovníku právě tak jako korsické polyfonie, hrdelní zpěvy, sámijský joik či pygmejské jódlování – ale na rozdíl od nich vznikly relativně nedávno. Filip Koutev (1903-1982) založil svůj ansámbl roku 1951, zpěvačky osobně vybíral ve vesnicích. V současné době vede ansámbl jeho dcera Elena Kouteva.
Onen “podvrtatný” ansámbl, který vedl Mitrofan Etimovich Pyatnitsky, vznikl ještě před bolševickou revolucí v Petrohradě, a později inspiroval ženské sbory Le Mystere des Voix Bulgares. U nás zatím neznámé okolnosti vzniku slavného bulharského ženského sboru byly i hlavním tématem následujícího interview s Joe Boydem, které proběhlo loni na podzim v Budapešti.
V prvním díle seriálu se Joe Boyd, jeden z prvních západních producentů který mapoval hudbu Východní Evropy, zmiňuje o ruském divadelníkovi Igoru Moiseyevovi: “Vše co dělal, bylo komponované, v jeho ansámblech dominovaly masy… Po válce východoevropské totalitní země formovaly své vlády podle sovětského vzoru. Každá měla svého ministra kultury a ti se odešli školit do Moskvy a Moiseyev jim ukazoval jak budovat folklorní megaansámbly.”
“Svatební hudba Ivo Papasova je nový žánr, který vznikl v 60. letech, kdy lidoví hudebníci začali používat elektrické zesilovače. K hlavním nástrojům patří klarinet, saxofon, akordeon či syntezátor, elektrická kytara, basa a bicí a rocková hlasitost. Roku 1980 jsem navštívila svatbu ve vesnici poblíž Haskova, kam přišlo asi 200 nezvaných hostí, někteří z nich až z několikasetkilometrové vzdálenosti, aby slyšeli hrát Iva. Kapela si postavila aparaturu na konci návsi a stovky lidí se připojili v tanci. Hudba trvala bez přestání po dobu 4 až 6 hodin a po večeři pokračovala další čtyři hodiny v místní škole,” píše v bookletu alba Balkanology specialistka na hudbu Balkánu…. 
V pop kultuře 20. století převládá anglosaská příchuť: od jazzu a blues, přes Hollywood, beat generation, Elvise Presleyho a Beatles až po punk-rock. Položme si ryze teoretickou otázku: jakou cestou by se pop-kultura ubírala, kdyby anglosaský vliv byl méně dominantní? Jedna taková alternativní cesta se rýsovala počátkem 60. let. Z Brazílie prorazila do světa bossa nova, která by zasáhla daleko silněji, kdyby tuto pomalu se formující příbojovou vlnu nesmetla lavina zvaná Beatlemania. Alternativní impulsy z lokálních, či chcete-li etnických kultur přicházely i v dalších dekádách. Jedním z iniciátorů těchto pozoruhodných, i když komerčně nepříliš významných podnětů byl americký producent Joe Boyd
