Tropické tripy Čankišou
Milovníci kategorií by Čankišou možná označili jako futuristické pokračování brněnské alternativy, ale jejich hudba se stereotypům vzpírá. Staví víc na komunikaci než na vymezování se vůči pokleslému popu, jejich styl je obdivuhodně všežravý. U které jiné tuzemské kapely byste vedle sebe našli tak různorodé odkazy jako je skandinávská hudba, zpěvy qawwali zpopularizované Nusrat Fateh Ali Khanem, či vlivy posbírané na výjezdech do tak vzdálených míst jako je ostrov Reunion. Loni se skupině podařilo vycestovat až do Malajsie na Rainforest World Music Festival na ostrov Borneo.
29. 4. 2013 | číst vše...
K valašské identitě se nehlásí jen obyvatelé hornatého regionu na severozápadní Moravě. Pohoří Beskydy zasahuje i do Polska, tamní Valaši svůj původ rovněž odvozují od pastevců, kteří sem přišli z Rumunska, a hrají podobnou hudbu, jakou jsme zvyklí slýchat od moravských kapel. Polská skupina Wolosi dokonce natočila skladbu Od Moravy jde déšť, a svůj repertoár čerpá z přesně vymezeného místa v polských Beskydách. 
Pokud jsou zpěvačka Márta Sebestyén a skupina Muzsikás označováni za velvyslance maďarské tradiční hudby a hlavní hybatele revivalistického hnutí, známého jako tanc-ház, multiinstrumentalista Nikola Parov má na tomto poli roli šedé eminence. Vždy byl ve správnou dobu na správném místě: spolu s irskými hudebníky Andy Irvinem a Davy Spillanem natočil roku 1991 průlomové album East Wind, které pro Západ objevilo kouzlo balkánských stylů ještě před tím, než Goran Bregovič zviditelnil srbské dechovky v Kusturicově Undergroundu. 
I když Iván Gutiérrez je původem z Kolumbie a podstatnou část života strávil ve Spojených státech, koncertuje a natáčí především v Česku. Hudebně navazuje na kultivovaný, vysoce osobní a poetický proud zvaný nueva canción, v němž excelují hlavně Kubánci a další Latinoameričané. Roku 1993 se objevil poprvé před českým publikem po boku Zuzany Navarové, jejíž zásluhy ještě zdaleka nebyly doceněny. S dnešním odstupem je můžeme rozdělit do dvou vrstev: v té první je její vlastní hudba, která dávno před tuzemským nástupem world music otevřela českému publiku cestu za hranice anglosaských stylů.
“Keltská hudba” je termín praktický a srozumitelný, ale muzikologové jej zavrhují. Keltská kultura je přece záležitostí historie a muzeálních exponátů. Ale přesto existují osobnosti, jejichž tvorba hranice mezi minulostí a přítomností, i mezi jazykovými regiony překlene. Zpěvačka Brigitte Koalreg se pohybuje v bretaňské i velšské hudbě, navíc ovládá angličtinu i francouzštinu.
Hudba Bretaně, Provence i polyfonní sbory z Korsiky patří k tomu nejcennějšímu, čím Francie přispěla do pestrobarevné globální polévky zvané world music. Paradoxní je, že obyvatelé uvedených regionů patří v 65 milionové Francii k menšinám, které francouzský stát ve 20. století tvrdě asimiloval, francouzština jejich jazyky nelítostně vytlačila. Mezi hudebníky dodnes kolují bizarní historky o tom, jak státní správa umisťovala na základní školy učitele z opačných jazykových zón, což možnost domluvit se lokálním jazykem prakticky znemožňovalo.
Skotsko, Bretaň či Irsko neláká návštěvníky jen scenérií, ale i hudbou. Styly, díky jazykové spřízněnosti označované jako keltské, navíc ovlivnily řadu tuzemských kapel. Specifickou stránku tohoto trendu jsou keltské festivaly, od Svátku keltské kultury Beltine, letos pořádaného v Náměšti nad Oslavou v noci z 30. dubna na 1. května, až po obří akci Festival Interceltique v bretaňském přístavu Lorient. Vzácnější jsou koncerty autentických umělců z keltské zóny na českých podiích. 
Jižní Itálie nabízí překvapivé hudební kontrasty. Zatímco Neapol je kolébkou opery i nadčasových globálních hitů typu O Sole Mio, v jihovýchodně položeném výběžku Salento se ještě před padesáti lety léčilo kousnutí pavoukem tarantulí rituálem zvaným pizzica. Místní lidé rádi upozorňují, že až do sjednocení Itálie Garibaldim před 150 lety měl jih země blíž k Africe nežli k Evropě. Permanentní boj státní moci s lokální mafií je civilizačně pokročilejší paralelou života v kmenových územích Afganistánu či Pakistánu. Zajímavé je, že i mafie je regionálně diferencovaná: zatímco Sicílii ovládá Cosa Nostra, Neapol má v rukou Camorra a v Kalabrii vládne ‘Ndrangheta.
Teorii “dvojrychlostní Evropy”, aplikovanou obvykle na ekonomickou výkonnost, prosperitu či jiné exaktně měřitelné hodnoty, lze snadno přenést i do kulturní roviny. Kupodivu i kulturu lze měřit, i když bychom museli použít značně abstraktnější metr a na výsledky si nějaký rok počkat. Jedním z ukazatelů prestiže na tomto poli je kulturní turistika. Výpravy na keltské festivaly do Bretaně či za flamencem do Andalusie jsou nejviditelnějším příkladem toho, jak se z lokálně vymezených hudebních stylů, stane ekonomický tahoun. Zatímco české kulturní instituce připomínají mrtvého brouka, většina evropských států do kultury dlouhodobě investuje. 
