Victoria Hanna, třetí část: Ukrajina, sufijské paralely
petrdoruzka3_.jpg)
Victoria Hanna vyrůstala jako dcera rabína v Jeruzalémě, v době uměleckého zrání se pohybovala mezi divadlem a hudbou, spirituálními texty a rapem. Tím, jak pracuje se svým hlasem i povahou svých vystoupení je srovnatelná s Meredith Moonk či Laurie Anderson. V první části rozhovoru, který vznikl při osobním setkání v jejím domově v malebné kouzelně tiché vesničce Ein Kerem poblíž Jeruzaléma, mluvila o svých cestách do Terezína i do Prahy. Během svých výletů do Evropy se Victoria Hanna setkala s ukrajinskou zpěvačkou Marianou Sadovskou (rozhovor s ní otiskneme v příštím čísle UNI). Když pořadatelé festivalu v Německu označili repertoár Sadovské za “zpěvy čarodějnic z Ukrajiny,” mínili to jako lichotku.
21. 2. 2011 | číst vše...
Moje úplně nejstarší vzpomínky jsou na zpěv, mluvit a tedy i koktat jsem začala až později. Když máte vadu řeči, chcete se vyjádřit, ale nic z vás nevychází, jako kdyby se to zaseklo. A to ještě víc posiluje touhu to vyjádřit. Celé se to zašprajcuje. Ale když zpívám, ten problém nikdy nemám – protože zpěv, to je čisté vyjádření. Vada se projevila jen když jsem mluvila. Zpěv se pro mě stal okamžitým spojením ven.
Pátrejte po tom, kdo je v Izraeli nejpopulárnější – a objevíte desítky nových zpěvaček i skupin. Ale když se zeptáte znalců, kdo je ta nejzajímavější osobnost, zjistíte že většina tázaných se shodne na jednom jméně: Victoria Hanna, mimořádná postava, nezařaditelná do tradiční přihrádky se štítkem “zpěvačka”. Victoria Hanna je totiž hlasový umělec, tvůrce který vdechne nový rozměr jakémukoli textu. Pokud se říká, že talentovaný herec dokáže i ze čtení jízdního řádu vytvořit dramatický zážitek, Victoria Hanna si podobně poradila předčítáním hebrejské abecedy: ve své nahrávce 22 Letters recituje názvy písmen alef bet gimel dalet s vašnivým zaujetím rebelující rapperky.
Zakladatelem před týdnem zmíněné sestavy Sin Rumbo, která sehrála na pražské scéně v oblasti tanga průkopnickou roli, byl argentinský pianista, skladatel a výtvarník Julián Teubal. Po jeho odjezdu z Prahy domů do Buenos Aires počátkem roku 2010 skupina naštěstí nezanikla. Pokračuje s novým pianistou a chystá koncerty, viz www.sinrumbo-tango.com. Následující rozhovor s Juliánem Teubalem vznikl po jeho scénickém představení Minimal Tango, které pro pražské Divadle na prádle připravil s argentinským tanečníkem Javierem Curou.
Hlavní město Argentiny má být na co hrdé: ve zdejších kabaretech i podnicích nevalné pověsti se zrodilo tango, s jehož temnou smyslností kontrastuje pozitivní a poetické jméno města Buenos Aires, které lze přeložit jako Příznivé větry. Z pamp, vnitrozemských plání, vane bouřlivý vítr pampero, o němž se tvrdí, že je nabitý ozonem, díky čemuž má léčivé vlastnosti a způsobuje euforii. Pro mořeplavce ale znamenal riziko, o čemž se zmiňuje i Jules Verne roku 1868 ve svém románu Děti kapitána Granta: “Večer se nad obzorem roztáhla mračna, což zvěstuje změnu počasí. Skutečně, začal foukat pampero, suchý vítr z jihovýchodu, který lze snadno předpovědět poklesem teploty.”
Pro Evropany dnes tak fascinující zpěvy qawwali by neexistovaly, kdyby si islámští misionáři z Iránu, kteří před sedmi stoletími pronikali do Indie, nevybrali jako účinnou pomůcku k náboženské konverzi hudbu. Podobnou cestou šli evropští Jezuité v jižní Americe. Ti učili Indiány nástroje vyrábět i hrát na ně tehdejší evropskou hudbu, a tou bylo baroko: Bach a Vivaldi.
Pokud by někdo udělal statistiku, kolik hudebníků v přepočtu na počet obyvatel dané země se prosadilo v cizině, bezpochyby by vedly Kapverdské ostrovy s půlmilionovou populací a desítkami umělců včetně globální hvězdy Cesarie Evory. V těsném závěsu by skončil třináctimilionový pouštní stát Mali s Ali Farkou Tourem, Salifem Keitou a Habibem Koite. A další africkou zemí, která by s velkou pravděpodobností pronikla do první desítky, by byl Madagaskar, čtvrtý největší ostrov na světě s pouhými 21 miliony obyvatel. Přestože zeměpisně patří k Africe, hudebně i biologicky představuje zemi zcela jedinečnou.
Lukáš Machata žije od svých 14 let ve Švýcarsku, kde se živí jako výtvarník, a v ranné éře kompaktů při jedné ze svých cest do Prahy například navrhnul obal CD Jižák průkopnické skupiny Manželé (Bonton). V posledních letech je též autorem kompilací, které mapují historii českého jazzu a popu. Živil se i jako DJ v klubech v Basileji, kde teď žije, a na své diskotéce dokonce pouštěl české oldies, když bylo evropské mistrovství ve fotbale, a český team zrovna hrál v Basileji.petrdoruzka1_.jpg)
V Čechách dobře známý festival Rudolstadt (www.tff-rudolstadt.de) slavil letos dvacáté výročí. Pokud se jednu dobu (spolu s Womadem) co do rozpočtu i nabídky stal tou nejopulentnější evropskou akcí world music, pro české fanoušky byl navíc příležitostí zaplnit si všechny ty díry, které zanechává v tomto srovnání poněkud chudší nabídka festivalů českých. Pokud si tedy festival tohoto kalibru vybere jako téma Etiopii, je to důvod k pozornosti. 
Ve třetím a posledním setkání s “kosmopolitními zvukovými designéry,” jak mezinárodní hudební tisk označil bratislavskou dvojici Longital, se podíváme, jakou cestou vznikají jejich skladby a zjistíme, do jaké míry souvisí jejich píseň Na mori, kterou končí své koncerty, s filmem Jurský park.
