Spiknutí zvané tango 2: Sin Rumbo
Zakladatelem před týdnem zmíněné sestavy Sin Rumbo, která sehrála na pražské scéně v oblasti tanga průkopnickou roli, byl argentinský pianista, skladatel a výtvarník Julián Teubal. Po jeho odjezdu z Prahy domů do Buenos Aires počátkem roku 2010 skupina naštěstí nezanikla. Pokračuje s novým pianistou a chystá koncerty, viz www.sinrumbo-tango.com. Následující rozhovor s Juliánem Teubalem vznikl po jeho scénickém představení Minimal Tango, které pro pražské Divadle na prádle připravil s argentinským tanečníkem Javierem Curou.
29. 11. 2010 | číst vše...
Hlavní město Argentiny má být na co hrdé: ve zdejších kabaretech i podnicích nevalné pověsti se zrodilo tango, s jehož temnou smyslností kontrastuje pozitivní a poetické jméno města Buenos Aires, které lze přeložit jako Příznivé větry. Z pamp, vnitrozemských plání, vane bouřlivý vítr pampero, o němž se tvrdí, že je nabitý ozonem, díky čemuž má léčivé vlastnosti a způsobuje euforii. Pro mořeplavce ale znamenal riziko, o čemž se zmiňuje i Jules Verne roku 1868 ve svém románu Děti kapitána Granta: “Večer se nad obzorem roztáhla mračna, což zvěstuje změnu počasí. Skutečně, začal foukat pampero, suchý vítr z jihovýchodu, který lze snadno předpovědět poklesem teploty.”
Pro Evropany dnes tak fascinující zpěvy qawwali by neexistovaly, kdyby si islámští misionáři z Iránu, kteří před sedmi stoletími pronikali do Indie, nevybrali jako účinnou pomůcku k náboženské konverzi hudbu. Podobnou cestou šli evropští Jezuité v jižní Americe. Ti učili Indiány nástroje vyrábět i hrát na ně tehdejší evropskou hudbu, a tou bylo baroko: Bach a Vivaldi.
Pokud by někdo udělal statistiku, kolik hudebníků v přepočtu na počet obyvatel dané země se prosadilo v cizině, bezpochyby by vedly Kapverdské ostrovy s půlmilionovou populací a desítkami umělců včetně globální hvězdy Cesarie Evory. V těsném závěsu by skončil třináctimilionový pouštní stát Mali s Ali Farkou Tourem, Salifem Keitou a Habibem Koite. A další africkou zemí, která by s velkou pravděpodobností pronikla do první desítky, by byl Madagaskar, čtvrtý největší ostrov na světě s pouhými 21 miliony obyvatel. Přestože zeměpisně patří k Africe, hudebně i biologicky představuje zemi zcela jedinečnou.
Lukáš Machata žije od svých 14 let ve Švýcarsku, kde se živí jako výtvarník, a v ranné éře kompaktů při jedné ze svých cest do Prahy například navrhnul obal CD Jižák průkopnické skupiny Manželé (Bonton). V posledních letech je též autorem kompilací, které mapují historii českého jazzu a popu. Živil se i jako DJ v klubech v Basileji, kde teď žije, a na své diskotéce dokonce pouštěl české oldies, když bylo evropské mistrovství ve fotbale, a český team zrovna hrál v Basileji.petrdoruzka1_.jpg)
V Čechách dobře známý festival Rudolstadt (www.tff-rudolstadt.de) slavil letos dvacáté výročí. Pokud se jednu dobu (spolu s Womadem) co do rozpočtu i nabídky stal tou nejopulentnější evropskou akcí world music, pro české fanoušky byl navíc příležitostí zaplnit si všechny ty díry, které zanechává v tomto srovnání poněkud chudší nabídka festivalů českých. Pokud si tedy festival tohoto kalibru vybere jako téma Etiopii, je to důvod k pozornosti. 
Ve třetím a posledním setkání s “kosmopolitními zvukovými designéry,” jak mezinárodní hudební tisk označil bratislavskou dvojici Longital, se podíváme, jakou cestou vznikají jejich skladby a zjistíme, do jaké míry souvisí jejich píseň Na mori, kterou končí své koncerty, s filmem Jurský park.bronsondorseyilongital_.jpg "(c)Bronson Dorsey")
První část rozhovoru se slovenskou dvojicí Longital byla o jejím vzniku i o strategii nezávislého hudebního podnikání v dobách krize: na turné vlakem, distribuce přímo z vypalovačky, minimalistická dvojčlenná sestava se zvukem plné kapely. V druhém dílu se podíváme, jak probíhalo dobývání alternativní scény v USA během letošního jarního turné a jakými cestičkami jsou Longital propojeni s hudebním jazykem zvaným world music. Odpovídají Dano Salontay (kytara, zpěv, elektronika) a Šina (baskytara, zpěv).
Zapomeňte na Popkomm, Midem, Eurosong, Grammy i další mainstreamové megaakce. Pokud chcete slyšet něco skutečně nového a svěžího, tedy kapely neprovařené hudebním průmyslem a soukolím hitparád, vydejte se to Austinu, Texasu, na veletrh zvaný SXSW. Znalci námořní terminologie vědí, že tato zkratka znamená South by South West, tedy Jiho-jihovýchod, což je kompasový kurs, který by vás ze středu Spojených Států dovedl právě do Austinu.
Průkopníkem evropských výletů do Indie byl pro rockovou generaci George Harrison – ale ještě před ním se tam vydal na hudební studie švédský bubeník Bengt Berger, bývalý spoluhráč Dona Cherryho. Bergera s Cherrym zachycuje album Bitter Funeral Beer, které vyšlo na ECM roku 1982. K inspiracím této sestavy s kuriozním názvem Bitter Funeral Beer Band patřila pohřební hudba ze severu Ghany, hraná na xylofony. K mání je i koncertní nahrávka z Frankfurtského jazzového festivalu, která vyšla až nedávno, na Bergerově švédské značce Country and Eastern, na níž najdete i desítky současných, hudebně spřízněných alb. O svých cestách do Indie i Afriky hovoří Bengt Berger v následujícím rozhovoru, který vznikl na podzim 2009 na veletrhu Womex v Kodani.
