Salah Dawson Miller: Pouštní blues na Respectu
Navzdory hospodářské krizi byla uplynulá festivalová sezóna nezvykle štědrá, a to jak tuzemská, tak u našich sousedů, což průběžně zachycují rozhovory v dnešním i příštím vydání této rubriky. Pro publikum červnového Respectu byla objevem trojice Juldeh Camara-Justin Adams-Salah Dawson Miller, výjimečná jak národnostním, tak instrumentálním složením. Londýnský kytarista Justin Adams je dlouholetým spoluhráčem Roberta Planta, producentem “elektrických rebelů-básníků” Tinariwen ze Sahary, a zjevně i významnou kapacitou trendu zvaného “pouštní blues”. Juldeh Camara pochází z důležitého rodu griotů ze západoafrické země Gambie, rozložené podél stejnojmenné řeky a díky koloniální historii zcela vklíněné do státu Senegal. I když trojice hraje bez basy a rockových bubnů, dokáže vytvořit úctyhodnou zvukovou hladinu.
12. 10. 2009 | číst vše...
Předešlý rozhovor vznikl loni v září v Budapešti během společné večeře na hudební konferenci Region. To nejpřekvapivější téma interview o Hamarově konfrontaci s rumunskou tajnou policií vyplynulo jaksi mimoděk v průběhu konverzace dlouho po vypnutí nahrávacího přístroje, a v první části rozhovoru otištěného v minulém čísle UNI je reprezentovaly dvě věty. Letos v červnu přijel Muzsikás do Prahy po mnohaleté pauze na festival Respect, a tak vznikla příležitost toto bílé místo zaplnit. 
V druhé části rozhovoru vypráví Dániel Hamar, basista maďarské skupiny Muzsikás, o svatebních kapelách z maďarských vesniček v Transylvánii. “My jsme na ty naše houslisty zkoušeli různé triky. Třeba jsme k nim přišli domů, aby nám nahráli nějakou melodii, a pak jsme se vymluvili, že se nám zasekl magnetofon, jestli to nemůžou zopakovat, ale přesně stejně. Oni souhlasili, ale přitom to zahráli úplně jinak. Udělali jsme to čtyřikrát dokola, a každá ta verze měla podstatné rozdíly oproti předešlým. 
“Márta Sebestyén mě vzala koncem 70. let na svatbu do Transylvánie,” píše Simon Broughton v maďarské kapitole hudební encyklopedie Rough Guide to World Music. “Vlakem jsme jeli přes noc, pak několika autobusy a nakonec jsme se doplahočili do vesničky v Karpatech. Spousta bahna, slivovice i divoké hudby hrané na otlučené nástroje. Velmi vzrušující, zvláště proto, že jsme ilegálně bydleli u venkovanů v soukromí a obávali se Ceauescovy policie Securitas.
Předchůdci hnutí táncház byli etnografové Zoltán Kallós (*1926) a György Martin (1932-1983). Ten jako sběratel navázal na odkaz Bély Bartóka, ale na rozdíl od něj studoval maďarské tance, jejich strukturu, regionální odlišnosti, vývojové varianty i spřízněnost s tanci sousedních národů. “György Martin nám půjčoval své nahrávky a poskytl hnutí etnomuzikologický základ,” vzpomínají členové Muzsikáse. Role zakladatelů hnutí je připisována dvěma studentům architektury se zálibou v hudbě. Houslista Béla Halmos a zpěvák Ferenc Sebö zvítězili koncem 60. let v TV soutěži s vlastními skladbami a odmítali teorii, že autentická lidová hudba je to, co hrají cikánské orchestry v budapešťských vinárnách. Jejich zájem je dovedl až do vesnice Szék, dnes považované za hudební oasu transylvánských Maďarů. Žily zde zhruba tři tisíce Maďarů, 150 Rumunů a kolem 15 Romů. 
Zatímo členové Muzsikáse patřili k první generaci hnutí táncház, zpěvačka Irén Lovász se na svoji první expedici do Transylvánie vydala až v následující dekádě, roku 1980, ve svých dvaceti letech. Do jaké míry se takové výpravy otiskly do jejího zpěvu, vysvětluje moravský hudebník Jiří Plocek, s jehož skupinou Teagrass zpěvačka vydala roku 2000 album Wide Is The Danube: “Na těch jejích cestách se jí podařilo proniknout do míst, kde je lokální hudební kultura na stejném vývoji, jako byla u nás před sto lety, kde si lidé zpívají při práci či při rodinných příležitostech.” Irén Lovász tehdy vystupovala s Teagrassem na festivalu Hudba v pohybu v Rožnově pod Radhoštěm, kde mi poskytla rozhovor, z nějž pochází následující úryvek…
Maďarsko patřilo – hned po Jugoslávii – k relativně liberálním zemím bývalého Sovětského bloku. Zatímco v bělehradských či záhřebských knihkupectvích jste mohli koupit u nás zcela ilegální knížky od Alexandra Solžnicyna a George Orwella, v Maďarsku vznikl protipól sterilních, ale ideologicky protěžovaných folklorních ansámblů. Tento spontánní návrat ke kořenům získal jméno táncház [čti: tánc-ház] podle označení pro venkovské tančírny. Zatímco maďarské autority toto neoficiální hnutí opatrně tolerovaly, v Rumunsku, kam maďarští hudebníci odjížděli lidovou hudbu studovat, byly podmínky mnohem tvrdší. 
Charakteristické barvy bulharských vícehlasů, vedených těsně na hraně disonance, vstoupily do současného hudebního slovníku právě tak jako korsické polyfonie, hrdelní zpěvy, sámijský joik či pygmejské jódlování – ale na rozdíl od nich vznikly relativně nedávno. Filip Koutev (1903-1982) založil svůj ansámbl roku 1951, zpěvačky osobně vybíral ve vesnicích. V současné době vede ansámbl jeho dcera Elena Kouteva.
Onen “podvrtatný” ansámbl, který vedl Mitrofan Etimovich Pyatnitsky, vznikl ještě před bolševickou revolucí v Petrohradě, a později inspiroval ženské sbory Le Mystere des Voix Bulgares. U nás zatím neznámé okolnosti vzniku slavného bulharského ženského sboru byly i hlavním tématem následujícího interview s Joe Boydem, které proběhlo loni na podzim v Budapešti.
V prvním díle seriálu se Joe Boyd, jeden z prvních západních producentů který mapoval hudbu Východní Evropy, zmiňuje o ruském divadelníkovi Igoru Moiseyevovi: “Vše co dělal, bylo komponované, v jeho ansámblech dominovaly masy… Po válce východoevropské totalitní země formovaly své vlády podle sovětského vzoru. Každá měla svého ministra kultury a ti se odešli školit do Moskvy a Moiseyev jim ukazoval jak budovat folklorní megaansámbly.”
