Noví Kumpáni: Africké rytmy oživené českou alternativou
2. 3. 2026 | Rubriky: 2025,UNI
Africký živel proniká do české hudby někdy bez vědomí hudebníků, jindy naopak zcela otevřeně. Právě to je případ brněnské čtveřice Noví Kumpáni. Ta postavila své debutové album na zcela konkrétních inspiracích západní Afriky. Co skladba, to jiný rytmus. Navíc se jí podařilo spojit africké vlivy s typicky českou kulturní identitou. Z alba slyšíme skryté vlivy místního undergroundu i alternativy. Výsledná kombinace tedy u zvídavého posluchače vzbuzuje sérii otázek, které jsou předmětem následujícího rozhovoru. Odpovídají Jirka Foukal (JF) – sólové djembe; Jirka Posker (JP) – baskytara; Zdeněk Filipec (ZF) – basové bubny, Miloslav Nepil (MN) – saxofon, klarinet.
Jak jste vlastně objevili africkou hudbu?
JF: Jako teenager v čajovně U pythona v Holešově východně od Brna, nejprve spíš na úrovni “blbnutí s bubny.” Se skutečnou hudbou Afriky jsem se poprvé setkal v Brně na koncertě místní kapely Tubabu. Změnilo mi to život.
JP: U mě to byl širší zájem o world music, s impulsem letních workshopů Tomáše Reindla, hráče na tabla.
A s jakou hudbou jste vyrůstali?
JF: AC/DC a staré Black Sabbath, později Metallica a následně death metal. Když jsem pak objevil západoafrické bubeníky, na metal jsem vzpomínal jako na nesmysl.
JP: Já poslouchal supraphonský výběr Jimiho Hendrixe z roku 1973. Asi víte který?
ZF: A já zas měl rád takovej ten divnej bugr. Visací zámek, Tři sestry a The Cure, později Jolly Joker a Dunaj. Prodigy a Chemical Brothers. Underworld. Miluju to dodnes.
MN: Mě permanentně přitahují přístupy novátorské a experimentální. Philip Glass, vrstvení ostinátních saxofonových stop od Colina Stetsona. Neortodoxní arménský metal System Of A Down, dále moderní jazz, v němž má rytmus stejně důležitou roli jako harmonie: Portico Quartet, Snarky Puppy a taky Avishai Cohen a Shabaka Hutchings.
A něco z českého undergroundu či alternativy?
JF: Dunaj, album Dudlay.
ZF: Byl jsem naprosto paf z alba IV. od Dunaje, ty jejich divné temné rytmy.
MN: Pamatuju si, že desku Dunaj a Iva Bittová (1989) jsem si pouštěl dokola a žasnul jsem nad tím, jak ta lichá metra znějí přirozeně. Stejně jsem obdivoval strojově přesná saxofonová staccata Jindry Dolanského z Už jsme doma.
JP: Plastici, DG 307, Chadima, brněnská alternativa. Taky jsem hodně poslouchal kapely, které sem vozila Jazzová sekce z okruhu Rock in Opposition, jako Art Bears, Art Zoyd.
Západoafrická hudba rozlišuje desítky různých bubnů. Ten nejrozšířenější je djembe. Koupě prvního djembe je pro bubeníka zlomový okamžik. Jak to bylo u vás?
JF: V již zmiňované holešovské čajovně byly na prodej bubny, většinou z Mali. Neměl jsem moc peněz, tak jsem koupil to nejlevnější a nejmenší djembe, ale několik let mi doma jen tak leželo. Neměl jsem s kým hrát.
ZF: Vůbec první bylo půjčené. Potom jsem jedno malé, zřejmě dětské dostal jako dárek. Se svojí ženou Terkou jsme na začátku našeho vztahu ujížděli na společném bubnování. Proto jsem si pořídil ještě jedno, pro dospěláky. Na workshopech jsem zjistil, že mě víc baví hra na basové bubny a tak jsem si ještě před covidem pořídil sadu basových bubnů – dundun, sangban a kenkeni.
Druhý krok je najít učitele. Měli jste českého nebo Afričana?
JF: Navštívil jsem nespočet workshopů, jak víkendových, tak týdenních, hlavně poté, kdy jsem se roku 2016 přestěhoval do Brna. Zásadním učitelem pro mě byl Broňa Pavlíček ze zmíněné kapely Tubabu, v níž jsme pak spolu hráli 7 let a bezmála 5 let v bubenickém duu Tubabu Fila, zaměřeném na rytmy z Mali. Broňa jako první Čech či spíš Moravák u nás začal učit hru na djembe a basové bubny dunduny. Z Afričanů mě učili Thomas Guei, Mansa Camio, Laye Camara, Harouna Dembelé, Mohamed Camara. Workshopy s Mansou organizoval v Ostravě Palo Nowak, ty ostatní pořádal v Praze Tomáš Marek pod svojí značkou Djembe mafia. Mimochodem, to kultovní video “Foli – there is no movement without rhythm”, které znají všichni z Youtube, natočil právě Mansa.
ZF: Broňa Pavlíček je skvělý muzikant a učitel. Z některých jeho víkendových workshopů mám až transcendentální zkušenosti. Objevovat africké polyrytmy a zároveň být účastníkem-posluchačem-performerem je úžasné. Absolutní zážitek, svým způsobem meditace. Legendární akce v Pěčíně v Orlických horách zná myslím z české afro scény úplně každý. Tam to všechno před 30 lety začalo.
Když jste dávali kapelu dohromady, jak jste si vybírali nástroje a spoluhráče?
JF: V covidovém období jsme se se Zdeňkem Filipcem scházeli ve zkušebně Tubabu, protože jinak bylo všechno zavřené. Já tou dobou měl připravenou slušnou zásobu malijských rytmů pro dva bubeníky. Později se tyto rytmy staly předlohou pro první experimenty Nových Kumpánů. Všechnu tuhle muziku jsem ale znal spíš z druhé strany jako hráč na basové bubny. Zatím jsme neměli ambice zakládat kapelu či rozjet koncertování, prostě nás bavilo hrát. Později se k nám přidal Jirka Posker, víceméně náhodou, protože jiní účastníci odřekli. Pak to všechno nabralo rychlé otáčky.
JP: S baskytarou jsem se přidal k Jirkovi a Zdenálovi až po roce, kdy hráli ve dvojici. Cílem bylo vytvořit na bázi afrických rytmů vlastní hudbu, v první fázi to bylo hledání, co funguje a co ne. Rychle jsem zjistil, že standardní baskytara společně s basovými bubny dává příliš dunivý zvuk a chybí harmonické středy. Nakonec jsem přestrunil a přeladil baskytaru pětku do barytonové polohy a pravačkou začal hrát kytarovým stylem. Takže hraju na baskytaru, ale ne basové linky. Po roce hraní ve třech, tj. dvoje africké bubny + barytonová kytara, jsme došli k tomu, že potřebujeme melodický nástroj.
MN: .. a tak jsem přišel já se saxofonem a klarinetem. Stalo se to díky našemu společnému kamarádovi Robertu Královi z uměleckého spolku Napříč. Ten se o mně zmínil Zdenálovi, když slyšel, že Kumpáni hledají melodický nástroj. Mé další kapely stagnovaly, a tak jsem souhlasil a přinesl altový saxofon a altový klarinet. Oba nástroje transponují do Es, což se ukázalo jako velká výhoda, neboť Jirka si svou baskytaru přeladil právě o malou tercii nahoru, takže když spolu řešíme tóniny, nic si mezi sebou nemusíme transponovat a mluvíme přímo v “našem” ladění.
Vaše hudba nejsou jen africké rytmy, ale propojení více zdrojů. Jak ta vaše “kumpánovská” muzika vzniká?
JP: Tradiční západoafrické rytmy jsou velmi inspirativní, mají silnou energii. A lze ji překlopit i do agresivnější polohy. Pro pozitivní nálady jsou nejlepší jednoduché pentatoniky, pro agresivní třeba zmenšené stupnice. Západoafrické rytmy si taky rozumí s arabskými tónovými řadami maqam. Zkoušeli jsme ty rytmy kombinovat s jinými styly: folk, balady nebo repetitivní minimalismus, ale nebylo to ono. Když se domluvíme na nové věci na bázi některého západoafrického rytmu, nejprve poslouchám ten rytmus v jeho tradiční podobě, pokud možno v různých provedeních a hledám v tom nějakou spojnici či inspiraci. Může to být jen swingový feeling, který ty rytmy často mají, nebo rytmus některého z bubnů či zvonečku. Často je to melodie, kterou bubny společně vytváří, nebo prostě jen pocit, který z rytmu vyzařuje. Pak hledám, jak to v tom pocitu doplnit, posílit, posunout k našemu vyjádření. Když se mi zdá, že se nějaký “fúzující” nápad povedl, vezmu ho na zkoušku. Chytne se tak každý třetí nápad, který já nebo Míla Nepil přineseme. Všechny nové věci průběžně nahráváme. Následný domácí poslech toho hodně napoví, zda a co s tím dál. Mně se na fúzi se západoafrickými rytmy líbí představa, jak africká hudba před několika staletími doputovala do Ameriky, tam v její severní polovině byla jedním ze základů jazzu, rocku, apod. A tyhle moderní styly pak doputovaly z Ameriky do Evropy a my na té muzice vyrostli a máme ji v sobě. A teď, když děláme “kumpánovskou” muziku, tak zjišťujeme, jak ty moderní styly mají tradiční Afriku stále v genech.
Loni vyšlo vaše první album, I Kobarika Foli. Co vás motivovalo?
ZF: Po festivalové sezóně 2023 jsme měli v repertoáru už hodně skladeb. Začali jsme přemýšlet, jak se posunout někam dál. Jestli třeba do kapely nepřizvat nějakého dalšího kumpána. Zároveň jsme si uvědomovali, že naše hudba je dost specifická a tak jsme ji zkusili zachytit na album.
Repertoár alba působí jako vybalancovaná sbírka rytmů, jak jste je vybírali?
JF: Když jsme kapelu zakládali, záměrně jsem vybíral rytmy, které dobře znám. Většina pochází z Mali, ty mají pevná specifika a liší se třeba od hudby z Guineje. V Mali často hrají pouze 2 bubeníci, oproti Guineji, kde je pro plnohodnotnou kapelu potřeba alespoň 5 lidí-3 na basové bubny a 2 na djembe. Malijská hudba je zkrátka minimalistická, což je pro nás ideální. Důležité je i to, že rytmus je složen ze dvou částí. První, pomalejší je ve 4/4 metru a pak následuje tzv. rapid, který je zpravidla ve 12/8. Na albu nám tenhle aspekt zastupuje například Wollossodon nebo Madan-Urukutu, což je naprostý malijský šlágr. Kamarádi, kteří byli v Mali, pořád vyprávějí, jak jim místní říkali, že kdyby někde hrál Michael Jackson a za rohem se hrál Madan, tak všichni půjdou na Madan. Guinejských rytmů tam pár taky máme, ale ty vyžadují jiný přístup. Člověk musí hledat cestu, jak party basových bubnů transponovat tak, aby je všechny tři najednou zahrál jeden člověk, a hlavní myšlenka rytmu zůstala zachována. Je to tedy i o kompromisech.
Co znamená název alba?
JF: “Foli” je “rytmus” a “I kobarika” znamená formálně “děkuji”. Název alba by
se dal tedy volně přeložit jako děkujeme rytmu, nebo děkujeme za rytmus. Chtěli jsme uctít odkaz africké bubenické tradice a vyjádřit, že africký rytmus je prazáklad téměř veškeré hudby, kterou dnes slyšíme. Americký trumpetista Christian Scott v jednom ze svých rozhovorů zmiňoval, že jazz je hudbou s bělošskou harmonií a africkým rytmem.
Vedle nástrojů z vašeho alba znějí i vokály. Je za tím příběh?
ZF: Rád zpívám, ale možná ještě raději hraju divadlo. Pro mě je text a práce s ním důležitá složka vystoupení. Texty vycházejí z mých zážitků a věcí, které mě nějak trápí, a jsou upravené tak, aby se s nimi ztotožnili všichni Kumpáni. Kdyby bylo ale po mém, obsah by byl mnohem kontroverznější a temnější. Inspirací jsou již zmíněné kapely Dunaj nebo Už jsme doma.
Kytarista Pavel Šmíd má s africkou hudbou dlouholeté zkušenosti, album se natáčelo v jeho domovském studiu, jak k tomu došlo?
JF: Pavel vyrostl na afrických bubnech, je dobrý bubeník a ještě lepší kytarista. Jít s ním nahrávat do studia Rustical Records pro mě tedy byla jasná volba.
Psáno pro UNI, 2025/9
