Balkánský kořínek Gorana Bregoviće
25. 8. 2009 | Rubriky: Články,Vykopávky,World Music
Zatímco převažující část východní Evropy v poslední dekádě směřovala od totality k demokracii, v dřívější Jugoslávii tomu bylo naopak. V sedmdesátých letech, kdy Čechy vyháněla do exilu normalizace, patřila Jugoslávie k nejliberálnějším zemím východního bloku. V kinech tu dávali Jamese Bonda stejně jako Costa-Gavrasovo Doznání, za přijatelné ceny jste tu koupili anglický překlad Solženicynova Gulagu i západní elpíčka – a k vycestování jste si museli opatřit podobný devizový příslib, jako k návštěvě kapitalistické ciziny.
V New Yorku žijící česká zpěvačka Marta Töpferová vyjíždí několikrát za rok koncertovat do Česka. Letos na v červnu se u nás oproti předchozím turné zdržela několik dní navíc, naplánovala si totiž, že své nové album natočí ve studiu Sono. Loni v létě jste zpívala pro osm tisíc lidí v New Yorku jako předkapela skladatele Philipa Glasse. Změnila jste na velkém podiu nějak repertoár oproti klubovým koncertům? Doprovázel mě tam stejný kvartet, s jakým jsem přijela do Čech, a hrála jsem svůj obvyklý repertoár. Dodatečně jsem zaslechla, že si nás Philip Glass pochvaloval. 
Předchůdci hnutí táncház byli etnografové Zoltán Kallós (*1926) a György Martin (1932-1983). Ten jako sběratel navázal na odkaz Bély Bartóka, ale na rozdíl od něj studoval maďarské tance, jejich strukturu, regionální odlišnosti, vývojové varianty i spřízněnost s tanci sousedních národů. “György Martin nám půjčoval své nahrávky a poskytl hnutí etnomuzikologický základ,” vzpomínají členové Muzsikáse. Role zakladatelů hnutí je připisována dvěma studentům architektury se zálibou v hudbě. Houslista Béla Halmos a zpěvák Ferenc Sebö zvítězili koncem 60. let v TV soutěži s vlastními skladbami a odmítali teorii, že autentická lidová hudba je to, co hrají cikánské orchestry v budapešťských vinárnách. Jejich zájem je dovedl až do vesnice Szék, dnes považované za hudební oasu transylvánských Maďarů. Žily zde zhruba tři tisíce Maďarů, 150 Rumunů a kolem 15 Romů. 
Před 40 lety bylo San Francisco zaslíbeným městem hippies. Jaká hudba se tam hraje teď? Skupinu Rupa and the April Fishes vede zpěvačka z Indie, v repertoáru písně ve čtyřech světových jazycích a 21. července vystoupí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Rupa Marya se narodila indickým rodičům v Kalifornii, část mládí strávila v jižní Francii, část v Indii, a vedle hindštiny, angličtiny a francouzštiny do svých skladeb míchá i španělštinu. Obal debutového alba skupiny působí jako komiksová ilustrace Francouzské revoluce: Rupa odvážně třímá prapor, na němž nejsou žádné revoluční symboly, ale zeměkoule. Následující rozhovor vznikl v průběhu hudebního veletrhu Babel Med v Marseilli.
Ve čtvrtek 16. července vytoupí v pražském Kongresovém centru americký skladatel a pianista Philip Glass s programem svých komorních skladeb, doprovázet ho bude violoncellistka Wendy Sutter (ex-The Bang on a Can All-Stars), a hráč na perkuse Mick Rossi. 
Zatímo členové Muzsikáse patřili k první generaci hnutí táncház, zpěvačka Irén Lovász se na svoji první expedici do Transylvánie vydala až v následující dekádě, roku 1980, ve svých dvaceti letech. Do jaké míry se takové výpravy otiskly do jejího zpěvu, vysvětluje moravský hudebník Jiří Plocek, s jehož skupinou Teagrass zpěvačka vydala roku 2000 album Wide Is The Danube: “Na těch jejích cestách se jí podařilo proniknout do míst, kde je lokální hudební kultura na stejném vývoji, jako byla u nás před sto lety, kde si lidé zpívají při práci či při rodinných příležitostech.” Irén Lovász tehdy vystupovala s Teagrassem na festivalu Hudba v pohybu v Rožnově pod Radhoštěm, kde mi poskytla rozhovor, z nějž pochází následující úryvek…
“Někteří kytaristé mají tendenci hrát jako rockeři, kopírovat velké osobnosti, třeba Jimi Hendrixe. To mě neláká. Nejsem ten typ co otočí knoflíkem doprava a chce aby bylo slyšet jen jeho,” říká Justin Adams, jehož si Robert Plant vybral před osmi lety do své skupiny Strange Sensation. K nám ale přijíždí Adams se svým paralelním projektem, nazvaným prostě Justin Adams & Juldeh Camara. 
Maďarsko patřilo – hned po Jugoslávii – k relativně liberálním zemím bývalého Sovětského bloku. Zatímco v bělehradských či záhřebských knihkupectvích jste mohli koupit u nás zcela ilegální knížky od Alexandra Solžnicyna a George Orwella, v Maďarsku vznikl protipól sterilních, ale ideologicky protěžovaných folklorních ansámblů. Tento spontánní návrat ke kořenům získal jméno táncház [čti: tánc-ház] podle označení pro venkovské tančírny. Zatímco maďarské autority toto neoficiální hnutí opatrně tolerovaly, v Rumunsku, kam maďarští hudebníci odjížděli lidovou hudbu studovat, byly podmínky mnohem tvrdší. 
Charakteristické barvy bulharských vícehlasů, vedených těsně na hraně disonance, vstoupily do současného hudebního slovníku právě tak jako korsické polyfonie, hrdelní zpěvy, sámijský joik či pygmejské jódlování – ale na rozdíl od nich vznikly relativně nedávno. Filip Koutev (1903-1982) založil svůj ansámbl roku 1951, zpěvačky osobně vybíral ve vesnicích. V současné době vede ansámbl jeho dcera Elena Kouteva.
Onen “podvrtatný” ansámbl, který vedl Mitrofan Etimovich Pyatnitsky, vznikl ještě před bolševickou revolucí v Petrohradě, a později inspiroval ženské sbory Le Mystere des Voix Bulgares. U nás zatím neznámé okolnosti vzniku slavného bulharského ženského sboru byly i hlavním tématem následujícího interview s Joe Boydem, které proběhlo loni na podzim v Budapešti.
