Babylonská hudební nadílka v Marseilli
27. 4. 2009 | Rubriky: 2009,Články,Rock & Pop
Přístavy jsou těmi nejvýkonnějšími tavícími kotlíky, 20. století přineslo několik zásadních důkazů: jazz vznikl v New Orleansu, tango v Buenos Aires a Beatles v Liverpoolu. To, co se hraje na březích Středozemního moře, mapuje každoročně veletrh Babel Med v jihofrancouzském přístavu Marseille.
Navzdory krizi zažil Babel Med letos zatím svůj nejsilnější ročník, a svým programem Středozemí daleko přesáhl. K největším hvězdám patřila indická zpěvačka Rupa a skupina April Fishes z Kalifornie (v červenci hrají na Folkových prázdninách) a Novalima, peruánská skupina, jejíž album právě proniklo na vrchol žebříčku WMCE. Její mix lokálních tradic s elektronickými beaty svádí ke srovnání s Tango Projectem či Bajofondem i svým latinskoamerickým původem, ale realita je o něco složitější.
V prvním díle seriálu se Joe Boyd, jeden z prvních západních producentů který mapoval hudbu Východní Evropy, zmiňuje o ruském divadelníkovi Igoru Moiseyevovi: “Vše co dělal, bylo komponované, v jeho ansámblech dominovaly masy… Po válce východoevropské totalitní země formovaly své vlády podle sovětského vzoru. Každá měla svého ministra kultury a ti se odešli školit do Moskvy a Moiseyev jim ukazoval jak budovat folklorní megaansámbly.”
“Svatební hudba Ivo Papasova je nový žánr, který vznikl v 60. letech, kdy lidoví hudebníci začali používat elektrické zesilovače. K hlavním nástrojům patří klarinet, saxofon, akordeon či syntezátor, elektrická kytara, basa a bicí a rocková hlasitost. Roku 1980 jsem navštívila svatbu ve vesnici poblíž Haskova, kam přišlo asi 200 nezvaných hostí, někteří z nich až z několikasetkilometrové vzdálenosti, aby slyšeli hrát Iva. Kapela si postavila aparaturu na konci návsi a stovky lidí se připojili v tanci. Hudba trvala bez přestání po dobu 4 až 6 hodin a po večeři pokračovala další čtyři hodiny v místní škole,” píše v bookletu alba Balkanology specialistka na hudbu Balkánu…. 
V pop kultuře 20. století převládá anglosaská příchuť: od jazzu a blues, přes Hollywood, beat generation, Elvise Presleyho a Beatles až po punk-rock. Položme si ryze teoretickou otázku: jakou cestou by se pop-kultura ubírala, kdyby anglosaský vliv byl méně dominantní? Jedna taková alternativní cesta se rýsovala počátkem 60. let. Z Brazílie prorazila do světa bossa nova, která by zasáhla daleko silněji, kdyby tuto pomalu se formující příbojovou vlnu nesmetla lavina zvaná Beatlemania. Alternativní impulsy z lokálních, či chcete-li etnických kultur přicházely i v dalších dekádách. Jedním z iniciátorů těchto pozoruhodných, i když komerčně nepříliš významných podnětů byl americký producent Joe Boyd
“Chci slyšet pravdu, ty vaše drobné lži mě už nezajímají, v hlavě z toho mám zmatek a schyluje se k bouři,” zpívá šestapadesátiletý písničkář Pedro Louis Ferrer ve skladbě Fundamento. Zatímco ve svobodném světě takové verše působí jako docela banální protest, na Kubě mají kouzlo spiklenecké výzvy, lákovou příchuť pečlivě utajených koncertů. Jinou ze svých falších písní, Conga Vegetariana, věnoval Ferrer svým vegetariánským přátelům z Norska, aby tím mezi řádky upozornil na fakt, že na Kubě se člověk nestává vegetariánem z přesvědčení, ale z holé nutnosti: maso je vzácností. Ferrerovy skladby přitom nejsou žádné jednoúčelové protestongy, ale sofistikované písně s muzikantskou hloubkou. Ferrer čerpá z hudby kubánského venkova, a své noblesní melodie zpívá s akustickým doprovodem. 
Jistý hudební světoběžník prohlásil, že kytara je “překladatel světových kultur”. Hmatník kytary totiž dokáže vyjádřit hudební identitu daleko lépe než slova. V New Yorku žijící Rez Abbasi spojil své indo-pakistánské hudební kořeny s jazzovou kytarou a v dubnu k nám přijíždí na dva koncerty (čtvrtek 23. dubna Praha-Reduta a pondělí 27. dubna Brno-JazzFest).
“Svět je úzká lávka a nejdůležitější ze všeho je nebát se,” napsal v 18. století polský rabín Nahman. Podobnou lávku mezi Východem a Západem představuje hudba z dnešního Izraele. Houslista a loutnista Yair Dalal patří k muzikantům, kteří do ní vnášejí vlivy z Východu, jeho rodiče totiž pocházejí z Iráku. Dalal hraje právě tak s klasickými hráči z Evropy jako s lidovými arabskými muzikanty. V neděli 19. dubna vystoupí v pražském Divadle u hasičů, následující rozhovor vznikl před několika lety na veletrhu Womex.
“Únava mě přemohla, autobus k řecké hranici mi ujel. Slunce pomalu vychází nad horami. Taxík mě odváží po kamenité cestě. Hraniční přechod z Albánie do Řecka je na pohled fascinující, ilegální přechod v těchto místech je naprosto vyloučen,” píše německý muzikolog Eckehard Pistrick ve své knize Versteckte Stimmen, Skryté hlasy. Pistrick v izolovaných horských vesničkách pohraničního regionu Epiros studoval hudební tradici, kterou UNESCO zapsalo roku 2005 na seznam Nehmotného kulturního dědictví lidstva: albánskou polyfonii.
Ansámbly zvané saze vznikaly v Albánii od 19. století. Generický název saze je odvozen od turecké loutny saz a i když tyto loutny v nich později nahradil klarinet, původní označení jim zůstalo. Saze Ensemble k nám přijíždí spolu s polyfonním sborem Jonianet, oba soubory jsou z přístavního města Saranda, jednoho center polyfonního zpěvu. Třetím účastníkem turné je básnířka Gerda Dalipaj, která navazuje na ústně předávané hrdinské eposy a zároveň reflektuje postkomunistické paradoxy i výbušné emoce současného Balkánu. V Česku jsou plánované tři koncerty, v pondělí 23. března ve Veselí nad Moravou, v úterý 24. března na univerzitě v Olomouci a ve čtvrtek 26. března v pražském sále Hlahol. Následující rozhovor s Eckehardem Pistrickem proběhl přes telefonní spojení skype v únoru 2009.
“Sólisté se dostávají do stavu totální extáze. Hluboko ponořeni do zpěvu ignorují své okolí. Někdy dokonce ztratí schopnost dokončit melodickou linku…” popisuje setkání s albánskou polyfonií iniciátor turné, německý muzikolog Eckehard Pistrick. “Ale na rozdíl od šamanských zpěvů se nejedná o rituál. Ti lidé to dělají pro vlastní potěšení.” O svých albánských expedicích Pistrick píše v knize Versteckte Stimmen, Skryté hlasy: “Po serpentinách sjíždíme do údolí, v euforii vyvolané ohnivými tóny klarinetu, jehož melodie se kroutí jako had. Taxikář si přihne rakije a láhev odhodí pod přední sklo. Jsem v Kusturicově filmu? Všechno je ale skutečné.” O svých výletech do hor na albánsko-řeckém pomezí vypráví Pistrick v následujícím rozhovoru.
