Rabínova dcera alžírskou hvězdou
15. 1. 2008 | Rubriky: 1996 -2003,2006,Články,UNI
Reinette l’Oranaise, “královnička z Oranu”, byla o 8 let starší vrstevnicí u nás mnohem známější Cheiky Rimitti. I když obě zpěvačky sdílely nelehký osud žen-muzikantek uprostřed dominantního světa mužů, jejich osudy i hudba se podstatně lišily.
Reinette, vlastním jménem Sultana Daoud, se narodila v Tiaretu, městě v alžírském vnitrozemí východně od Oranu. Její otec byl židovský rabín původem z Maroka. Ve dvou letech prodělala neštovice a oslepla.
Beata Palya (31) už přes dva roky vede svoji vlastní skupinu. Svým nadhledem i všestranností představuje výjimku nejen v Maďarsku, ale celé východní Evropě: v repertoáru má vedle maďarských a romských skladeb písně z Indie a Iránu, a na svém letošním koncertě v Rudolstadtu je střídala s angličtinou a francouzštinou. Čtenář, který u toho nebyl, by možná spekuloval, že zpěvačka chce vstoupit do světové pop music prostřednictvím coververzí – ale obecenstvo v rudolstadtském kostele bylo sílou její osobnosti…
Na podzim přišel do distribuce soundtrack k filmu Obsluhoval jsem anglického krále, pozoruhodný tím, že jako bonus přináší skladbu, která ve filmu nakonec nezazněla. Spolu s autorem hudby a pianistou Alešem Březinou ji natočil jazzman Tony Scott, který letos v březnu zemřel a skladba tak smutnou shodou okolností zůstala jeho vůbec poslední nahrávkou.
Kytarista a zpěvák Amit Chatterjee hrál od roku 1993 až do předloňska se skupinou Joe Zawinul Syndicate – a poté přesunul těžiště své práce do Prahy a Londýna. Spolupracoval s Nitinem Sawhneym, Stingem, Trilokem Gurtu, v Česku příležitostně vystupuje s Tomášem Reindlem (perkuse, didgeridoo, alikvótní zpěv) a Pavlem Hrubým (saxofon) a také jako zvláštní host skupiny Maraca, s níž natočil album The Body is too Slow for me. Spolu s Reindlem a Vojtěchem Havlem natočil album Ocean on Fire se zhudebněnou poezií indického mystika Kabira, které je mání na Amitových koncertech. 
Hudební scéna dnešní Evropy – a tedy i Itálie – stojí na výrazných osobnostech, které se pohybují v rozsáhlém prostoru pod slupkou mainstreamu, a vytvářejí často překvapivá spojení. V novém a nečekaném kontextu, v přesahu mezi kulturami či žánry, odhalují svou neznámou tvář a oslovují nové publikum.
Londýnské nakladatelství Rough Guides, dobře známé všem cestovatelům, vydává vedle turistických průvodců i průvodce hudební. Ten největší z nich, The Rough Guide to World Music, je zároveň jedinou existující encyklopedií, která přináší přehledné a fundované informace o hudebních stylech celé planety. Autoři ovšem museli vyřešit dilema, jak hudbu třídit, neboť pomyslné hranice mezi kulturami či styly se jen zřídka kryjí s hranicemi současných státních útvarů. Třídění podle světadílů a zemí nakonec zvítězilo, což znamená snadnou orientaci pro běžného čtenáře – ale samostatné kapitoly získala i etnika bez státního útvaru, jako jsou Romové, Pygmejové, Sámiové či Kurdové. 
S postavou muzikanta-básníka-vypravěče, který putoval mezi vesnicemi či šlechtickými dvory, se setkáváme v dějinách mnoha kultur, historické termíny jako bard, minstrel či griot se často užívají jako modelová označení pro dnešní zpívající autory či protestní zpěváky. Jak tedy tvořili ti původní potulní hudebníci? Byly jejich nomádské cesty zpomalenou obdobou nynějších turné? Původní bardové žili ve Skotsku, Irsku a Walesu až do ranného novověku, svoji poesii recitovali či zpívali za doprovodu keltské harfy. Nejznámějším a také posledním z irských bardů byl slepý irský harfeník Turlough O’Carolan (1670-1738), jehož repertoár žije dodnes v podání tak různorodých umělců jako je třeba pražský kytarista Michal Hromek anebo irský zpěvák Iarla O’Lionaird. Ten o Turlough O’Carolanovi tvrdí: “Zajímavé je, že napsal spoustu písniček, ale nikdo je nezpívá, všichni hrají instrumentální verze. Jejich texty do těch melodií nějak nepasují, v jedné sloce je zkrátka příliš mnoho slov. Muzikologové se domnívají, že on ty příběhy vyprávěl a k tomu hrál na harfu.”PetrDoruzka1_.jpg)
Alžírský přístav Oran není jen rodištěm dnes tak populárního stylu rai, hrála se zde i andaluská a sefardská hudba, kterou sem před 500 lety přinesli Arabové a Židé odsunutí ze Španělska. Pianista Maurice el Médioni se narodil roku 1928 španělským rodičům v oranské sefardské židovské komunitě. Jeho otec a strýc tu vlastnili hudební kabaret, který byl prý vzdálenou obdobou podniku Rick’s Café z dnes už klasického filmu Casablanca. Maurice dokonce vyrůstal ve stejné době, v níž se Casablanca odehrávala: uprostřed druhé světové války. Alžírsko se tehdy ocitlo pod kontrolou francouzského kolaborantského režimu ve Vichy, ale po osvobození roku 1942 se stalo spojeneckou základnou, a samotné město Alžír bylo dočasným sídlem exilové vlády generála de Gaulla. Médioni je dodnes aktivní jako muzikant, žije v Marseilli, před několika lety vystupoval v Praze.
[Michal Josephy, Praha] Narozdíl od slavné kapverďanky Cesarie Évory, tavící tradiční mornu v syžetech kosmopolitního přístavu Mindelo (ostrov Sao Vicente), v Tchekovi tepe srdce ostrova Santiago (Praia) černým rytmem batuque.
První dáma amerického jazzu přijíždí do Prahy s muzikanty z Mali. Ve věku, kdy jiní umělci už vystačí jen se svojí minulostí, se vydala objevovat nová hudební teritoria. Své poslední album Red Earth natočila s africkými hudebníky z Mali. S tímto projektem také vystoupí v Praze v sobotu 24. listopadu v rámci Mezinárodního jazzového festivalu.
