Horká noc s tarantulí
Provoz na silnici houstne až se úplně zastaví, jediný průjezdný pruh lemují kolony zaparkovaných aut. Tato kalamita se ale nejmenuje Woodstock. Přijíždíme na festival La Notte della Taranta, který probíhá každoročně na jižním cípu italského poloostrova.
Kraj zvaný Salento tvoří podpatek italské “boty”. Zatímco přes její špičku, Kalábrii, se cestuje na Sicílii, Salento je v tomto srovnání podstatně izolovanější: tou nejbližší pevninou je Albánie či řecký ostrov Korfu. Etnografové se shodují, že právě v těch odlehlejších krajích syrová tradiční hudba nejdéle odolá tlaku civilizace. Ať už se jedná o primáše z Horňácka, polyfonie z Korsiky, dudáky ze skotské vysočiny anebo rituální pizzicu ze Salenta.
15. 10. 2007 | číst vše...
V jihofrancouzském přístavu Marseilli proběhl v březnu festival a hudební veletrh Babel Med, který už druhým rokem mapuje hudbu středomořské oblasti. Jedním z překvapení byla skupina PietrArsa z Neapole. V její sestavě jsou dvě zpěvačky s tamburínami, bouzouki a klasický flétnista, který hraje i na různé lidové píšťaly, v repertoáru nechyběl rituální styl pizzica, jímž se na jihu Itálie donedávna léčilo kousnutí tarantulí. Marseillská skupina Lo Cor de la Plana nedávno vystupovala i v pražském Národním divadle, a její doménou je provencalská polyfonie – která je na rozdíl od té korsické samorostlým vynálezem kapely.
Své debutové album Hlasem natočila bez jakýchkoli přídavných nástrojů. Od stylově spřízněných projektů se liší v tom, že zpěvačka dokáže studiový zvuk opakovat na podiu, a to díky malé červené krabičce Boss Loopstation, která umožňuje hlasové linky libovolně vrstvit a vytvářet smyčky. Nutno podotknout, že se jedná o inteligentní technologii, která nepřidává žádné pachutě, ve spojení s hlasem zní vřele, přirozeně, a vůbec ne jako nějaký synťák. Ridina má vedle osobitého hudebního jazyka i zajímavý původ. Tatínek byl ze Súdánu, a dětství ztrávila v alžírském přístavu Oran, který je proslulý jako rodiště stylu rai.
Womex, to je hudební veletrh, festival a profesní konference v jednom. Název je zkratkou pro World Music Expo, místo konání se často mění. Důvodem není jen nomádská filozofie organizátorů, ale i fakt, že počet delegátů z původních dvou stovek loni stoupl na více než desetinásobek.
Řada dnes slavných romských muzikantů z Čech má své kořeny na východě Slovenska, odkud se jejich rodiče přistěhovali ve velké migrační vlně po druhé světové válce. Jedna tamní romská osada sloužila roku 1976 režisérovi Dušanovi Hanákovi jako prostředí pro film Ružove sny, na němž se mimochodem společně podílely Věra Bílá (jako zpěvačka) a Iva Bittová (jako herečka). Slovenské romské vesnice jsou pro někoho idylickým pramenem nostalgie, pro jiného humanitární katastrofou, a pro bratislavskou muzikoložku Janu Belišovou se staly zdrojem autentické hudby. 
“Svatební a pohřební kapela” nejslavnějšího balkánského filmového skladatele vystoupila v létě na zahajovacím koncertě ostravských Colours, návštěva jejího vedoucího byla dobrou příležitostí dozvědět se o jeho posledním projektu. Karmen, romská opera s happyendem, označovaná jako “první Carmen psaná s K a s balkánským přízvukem,” měla koncertní premiéru před třemi lety, letos vyšla na albu. Vedle toho se některé dřívější Bregovićovy nahrávky, původně použité filmech Emira Kusturici, letos vrátily na filmové plátno v poněkud překvapivém kontextu – a to jako součást soundtracku k filmu Borat.
Že by se opakovala, to Marace určitě nehrozí. Po moravsko-slovensky inspirovaném debutu Krvavé balady (na němž se podílela dvojice Zimbova) a portugalském Longe vydala skupina třetí album The body is too slow for me, které vzbudilo nejen nadšené recenze, ale zvídavým posluchačům otevřelo dveře do neznámého světa sufijské poezie, indické mystiky i hudby z Maroka.
Izrael je země přistěhovalců, což prospívá hudební pestrosti. K největším hitmakerům posledních let patří Idan Raichel Project. Jeho debutové album se stalo třikrát platinové, nahrávání se účastnilo 70 hostí, k těm nejvíce exotickým patřili vokalisté z Etiopie. V polovině července přijíždí Idan Raichel Project na festival Colours of Ostrava.
Téměř pětihodinový maraton nabídl spektrum pestré zeměpisně i stylově – od indické klasiky až po současné fuze. Koncert zahájil vítěz v kategorii Asie-Pacifik, kytarista Debashish Bhattacharya, který hraje indické ragy na specielně upravené lap steel kytary, umožňující podobná zvuková kouzla jako klasický sitar. Dva z původně ohlášených umělců bohužel odřekli na poslední chvíli – a sice francouzská zpěvačka Camille, díky hlasovým experimentům srovnávaná s Björk, a somálský rapper K’Naan.
Ke znalcům a trpělivým propagátorům jihoamerické hudby patří David Byrne ze skupiny Talking Heads – a právě pro jeho značku Luaka Bop natočila peruánská černoška Susana Baca svá poslední alba – Susana Baca, Eco de Sombras, Espritu Vivo a Travesias. To druhé se natáčelo zčásti v jejím domě v hlavním městě Peru Limě, zčásti v New Yorku, a jako kytaristé se na něm podíleli Marc Ribot a David Byrne.
