Piráti i Indiáni z Karibiku
25. 2. 2008 | Rubriky: 2008,Články,Rock & Pop
Existují hudební příběhy stejně poutavé jako nejlepší dobrodružné romány – a některé z nich mají dokonce velmi podobná témata. Národ “černých Karibů”, dnes známých jako Garifunové, vznikl smíšením karibských Indiánů s Afričany, kteří se zachránili ze ztroskotaných otrokářských lodí. Donedávna se o ně zajímali jen badatelé z univerzit, ale letos došlo zvratu. Jejich album Watina vyšlo u prestižní značky Cumbancha, projekt navíc získal cenu veletrhu Womex.
Hudba z Alžíru dnes proniká na evropská podia díky Khaledovi, Rachidu Tahovi či zpěvačce Souad Massi. Jejich prostřednictvím svět objevil i generaci průkopníků, například “obdivuhodně neslušnou starou dámu” Cheikhu Rimitti (1923-2006). O čtyři roky mladší pianista Maurice el Medioni prožívá nejaktivnější období svého života: letos získal cenu BBC World Music Award za album Descarga Oriental, natočené s kubánským perkusistou Robertem Rodriguezem.
Mali se stalo cílem špičkové americké jazzové zpěvačky Dee Dee Bridgewater. Ta jezdila do západní Afriky nejprve v rámci humanitární pomoci, roku 1999 byla totiž jmenována Velvyslankyní Spojených národů pro potraviny a zemědělství. Ale zdejší hudba ji okouzlila, a v srpnu 2004 se vydala do Mali plánovat své další album. Našla tu mnoho spřízněných duší, se zpěvačkou Oumou Sangare například vystoupila loni na podzim v známém pařížském klubu New Morning. Její africké album vyšlo po dvou letech příprav letos na jaře, pod názvem Red Earth, Červená země, což je převládající součást vyprahlé malijské krajiny.
O ngoni se říká, že patří k nejlépe střeženým tajemstvím západní Afriky – což platilo až do letošního roku, kdy vyšlo album Segou Blue. Natočil je Bassekou Kouyate spolu s dalšími třemi hráči na ngoni. V africkém kontextu to je album docela kuriozní, neslyšíte na něm totiž ani djembe, ani koru. Písně alba reflektují malijskou historii, nikoli však její světově nejznámější kapitolu, říši Sundjata Keity ze 13. století, ale naopak poslední z předkoloniálních útvarů, který zanikl koncem 19. století.
Reinette l’Oranaise, “královnička z Oranu”, byla o 8 let starší vrstevnicí u nás mnohem známější Cheiky Rimitti. I když obě zpěvačky sdílely nelehký osud žen-muzikantek uprostřed dominantního světa mužů, jejich osudy i hudba se podstatně lišily.
Beata Palya (31) už přes dva roky vede svoji vlastní skupinu. Svým nadhledem i všestranností představuje výjimku nejen v Maďarsku, ale celé východní Evropě: v repertoáru má vedle maďarských a romských skladeb písně z Indie a Iránu, a na svém letošním koncertě v Rudolstadtu je střídala s angličtinou a francouzštinou. Čtenář, který u toho nebyl, by možná spekuloval, že zpěvačka chce vstoupit do světové pop music prostřednictvím coververzí – ale obecenstvo v rudolstadtském kostele bylo sílou její osobnosti…
Na podzim přišel do distribuce soundtrack k filmu Obsluhoval jsem anglického krále, pozoruhodný tím, že jako bonus přináší skladbu, která ve filmu nakonec nezazněla. Spolu s autorem hudby a pianistou Alešem Březinou ji natočil jazzman Tony Scott, který letos v březnu zemřel a skladba tak smutnou shodou okolností zůstala jeho vůbec poslední nahrávkou.
Kytarista a zpěvák Amit Chatterjee hrál od roku 1993 až do předloňska se skupinou Joe Zawinul Syndicate – a poté přesunul těžiště své práce do Prahy a Londýna. Spolupracoval s Nitinem Sawhneym, Stingem, Trilokem Gurtu, v Česku příležitostně vystupuje s Tomášem Reindlem (perkuse, didgeridoo, alikvótní zpěv) a Pavlem Hrubým (saxofon) a také jako zvláštní host skupiny Maraca, s níž natočil album The Body is too Slow for me. Spolu s Reindlem a Vojtěchem Havlem natočil album Ocean on Fire se zhudebněnou poezií indického mystika Kabira, které je mání na Amitových koncertech. 
Hudební scéna dnešní Evropy – a tedy i Itálie – stojí na výrazných osobnostech, které se pohybují v rozsáhlém prostoru pod slupkou mainstreamu, a vytvářejí často překvapivá spojení. V novém a nečekaném kontextu, v přesahu mezi kulturami či žánry, odhalují svou neznámou tvář a oslovují nové publikum.
Londýnské nakladatelství Rough Guides, dobře známé všem cestovatelům, vydává vedle turistických průvodců i průvodce hudební. Ten největší z nich, The Rough Guide to World Music, je zároveň jedinou existující encyklopedií, která přináší přehledné a fundované informace o hudebních stylech celé planety. Autoři ovšem museli vyřešit dilema, jak hudbu třídit, neboť pomyslné hranice mezi kulturami či styly se jen zřídka kryjí s hranicemi současných státních útvarů. Třídění podle světadílů a zemí nakonec zvítězilo, což znamená snadnou orientaci pro běžného čtenáře – ale samostatné kapitoly získala i etnika bez státního útvaru, jako jsou Romové, Pygmejové, Sámiové či Kurdové. 
