Rytmus a čas v etnické hudbě
15. 2. 2005 | Rubriky: Články,Knihy - recenze
Pamětníci české alternativní scény pamatují Vlastislava Matouška ještě ze skupiny Relaxace, v niž hrál v 80. letech na tabla. V sestavě patřil k těm hudebně nejfundovanějším: studoval kompozici, muzikologii a hudební teorii. Od počátku 90. let sám přednáší etnomuzikologii na pražské AMU, patří k osamělým průkopníkům world music na naší akademické půdě, a v současné době pracuje na tom, aby se etnomuzikologie stala samostatným studijním oborem. Jeho doktorská práce o hudební kinetice přináší řadu postřehů a souvislostí, které jsou zajímavé i pro zvídavé posluchače, a především hráče na perkuse. Před několika týdny vyšla dokonce v knižním vydání, které doplňují dvě CD s bohatým vyběrem nahrávek – od Pygmejů, přes aboriginy až po instruktážní lekce významných světových bubeníků: Alla Rakhy a Zakira Hussaina z Indie, a egyptského mistra darbouky Hossama Ramzyho.
His playing is everchanging and full twists like an imaginary landscape. No wonder, the chamamé accordion style is a “mestizo music”, rooted both in European polkas and Guaraní Indians culture. When Spasiuk played at Womex in 2001, many people wondered: “This music makes me dance, but also opens the gates of imagination. I never thought you can do this with an accordion!” This hard to define spirit is fully captured on Spasiuk’s last CD, Tarefero de mis pagos, produced by Ben Mandelson. I talked to Chango at the BBC World Music Awards Ceremony in Gateshead in January 2005, where he performed as a winner in the Newcomers category.
“Oni jsou Indiáni z Ameriky, my jsme Indiáni ze Sahary,” říkají místní Tuaregové o skupině Blackfoot z Arizony. Závěr programu patří Robertu Plantovi, 
Jižně od Pyrenejí, pár kilometrů od pláží Costa Brava leží Castelló d’Empuries, každoroční dějiště festivalu Země trubadurů, Terra de Trobadors.
Festivaly Sajanské kolo (Šušenskoje) a Živaja voda (Čemal v Altaji)
In my first album, back in 1986, there was a song that was speaking about one secret beach near Athens, where no cars could arrive. People had to climb for one hour inside a rocky pine forest in order to reach this natural sea paradise, where there were no umbrellas, no bars and lights and of course no… bathing suits. Few people knew Ramnunda then. But that song of mine became a radio hit. 
Skupině Värttinä se daří už před deset let exportovat hudbu pětimilionového Finska na světová podia. Její skladby sice navazují na archaické legendy, kouzla a zvyky severských národů, ale svým jadrným zvukem a energickým nábojem jsou zcela současné. V Praze vystoupí Värttinä už potřetí, v rámci Mezinárodního víkendu žen, v pražském Abatonu v neděli 14. března. O minulosti skupiny i o muzikálovém projektu Pán prstenů vypráví dechový hráč Janne Lappalainen.
Slovenská etnografka Jana Belišová strávila cestami na tato místa posledních 14 let a natáčela romské zpěváky v jejich domovech. Na veřejnost se ale plody její práce dostaly až nedávno – v romském zpěvníku, bohatě ilustrovaném cestovním deníku Phurikane Gila a na dvou albech. Vše vydalo Občanské sdružení Žudro, u nás je seženete v pražském obchůdku Romen, Nerudova 32. Paní autorka má pronikavý pozorovatelský talent a její texty nezůstávají nic dlužny působivým fotografiím a unikátním nahrávkám. Výbušná, ale křehká emocionalita, díky níž má romská hudba tak odlišný charakter, na vás dýchne i ze zdánlivě každodenních situací, které Belišová líčí v “romském cestopise” Phurikane Gila
