V rytmu cimbálu
20. 3. 2026 | Rubriky: 2025,Články,Knihy - recenze,UNI
Ze života romských muzikantů ve 20. století
Autoři Dana Račková, Michal Taragoš
Vydavatel xyz
Stran 272
Hudba, to není jen kultura či zdroj povznášejících prožitků. V historii sehrála další role, jako zdroj kulturní identity, nástroj zpochybňující společenská tabu, zbraň proti útlaku či pilíř svobody. Konkrétně to dokumentují biografie umělců, kteří se díky talentu vymanili z chudoby i rasového ponižování. Stačí prolistovat životopis Louise Armstronga či bluesmanů z Delty.
Cimbálista Michal Taragoš strávil většinu života jako hráč ve vinárně Koliba U Pastýřky v Praze, Nuslích. K jejímu dřívějšímu renomé z vlastní zkušenosti dodávám, že před mnoha lety mě kolega z Istanbulu, jinak světově proslulý producent, požádal o kontakt pro svého bratra, který tam plánoval svatební hostinu. Taragošova pozice barového hráče nic neubírá na síle příběhu, který má řadu paralel v jiných hudebních kulturách. Včetně zmíněných bluesmanů, migrujících z mississippské Delty na sever za prací do automobilek v Chicagu, kde se zrodilo elektrické blues, bez nějž bychom neměli Rolling Stones. Anebo několikagenerační pouť romských flamencových hráčů z Andalusie přes Madrid a Barcelonu na jih Francie, jejímž výsledkem byli Gipsy Kings.
Kniha začíná anabází československých Romů z nuzných slovenských osad do průmyslového Česka po roce 1945. V prvních kapitolách figurují zatím jen Taragošovi rodiče i starší sourozenci. Otec, samozřejmě cimbálista, hledá v Praze práci, usadí se v Libni. U agentury Pragokoncert, která tehdy řídila ideologickou čistotu hudebního podnikání, získá status “umělec” a pravidelně vystupuje v hotelích jako Ambasador, Jalta i na zahraničních turné. Syn Michal, hlavní hrdina a spoluautor knihy, se narodil v šedesátých letech.
Československá romská migrace, kterou sledují první kapitoly, podstatně změnila celou naši hudební scénu. Získali jsme tak významné umělce jako Věra Bílá (ano, její otec měl slovenské jméno Karol) s doprovodnou skupinou Kale, Ivu Bittovou a její sestru Idu Kelarovou, skupinu Terne Čhave…. ti všichni měli předky ze Slovenska.
Kniha V rytmu cimbálu tedy prezentuje historickou kapitolu u nás dosud nepopsanou, ale důležitou. Vzpomínám na rozhovor s Ivou Bittovou, v němž líčila zahraniční turné svého otce Kolomana, tehdy basisty Brněnského orchestru lidových nástrojů: “Projel celý svět, ale ty cizí kraje si neužíval. Třeba v Japonsku, vše co servírovali k jídlu, mu smrdělo rybou.” Preference se mění, kolik Čechů si dnes rádo připlatí za sushi a seafood?
Na místě je důležitá odbočka. Text je navíc i legitimním a zatím vzácným příspěvkem k tématu Historie rasismu v Česku, aniž by se jednalo o antropologickou, duše zbavenou studii z pera bílého muže. Tentokrát čteme autentický příběh z pozice ničím nechráněné menšiny odolávající většině. Spoluautorkou knihy je slovenská divadelní režisérka a zpěvačka, známá mj. ze skupiny Milánosz, Dana Račková, a právě díky její divadelní zkušenosti i slovenskému původu je text pečlivě vybalancovaným dramatem.
Budoucí cimbálový virtuoz Michal Taragoš je nejmladším ze sourozenců. Jeho rodiče odjíždějí na pohřeb příbuzného na Slovensko, ponechají doma hotovost na jídlo, kterou starší bratři ihned prošustrují za večírek. Aby pětiletý Míša nehladověl, vyjdou na lov do parku se vzduchovkou, kde sice střelí holuba, ale oškubat ho už nedokážou. Celá kapitola, v jejímž závěru vaří polévku z uloveného ptáka, působí jak magický realismus. Tak by to napsal Julio Cortázar, kdyby nevyrůstal v Argentině, ale v Libni.
Brzy poté začne Míšovi povinná škola, poprvé opouští rodinný kruh a střetává se s majoritní populací. Romští žáci byli tehdy rutině přeřazováni do zvláštní školy. To byla dvousečná procedura, kterou děti preferovaly, aby mohly zůstat mezi “svými” kamarády. Takže 6letý Michal bojoval s matkou, která naopak trvala na tom, že bude v “normální” škole. Míša se v totalitě orientuje, rozlišuje která učitelka je “paní” a která “soudružka”, a hned v Lidušce, Lidové škole umění, získává díky talentu kvalifikovanou podporu. Cimbál není tak běžný nástroj, obětavá paní učitelka mu přepisuje klavírní notaci do cimbálové.
Jako v dospívání každého z nás, Míšův život formují pedagogové, jak ti pozitivní, tak i potvory soudružky. Díky kolizi s jednou z nich Michal nakonec vzdává konzervatoř, na kterou byl de iure přijat, a nastupuje jako cimbálový teenager do Koliby. “Hrál jsem tam skoro každý večer necelých 30 let. Rozhodl jsem se nejlépe jak jsem mohl. Bylo to nejkrásnější období v mém životě.”
Samozřejmě, hudební dráha v normalizačním Československu, to může být klídek stejně jako kriminál. Pozice žádaného hráče v Kolibě pomůže Taragošovi překonat dřívější rasistické bariéry. Do příběhu vstupují dobové kulisy: vexkláci, bony, píchačky v době prázdninových brigád. V této partii kniha věrně připomíná zapomenutá a dnes sotva pochopitelná pravidla totalitního života. Opouštíme magický realismus a vstupujeme do absurdit Franze Kafky. Příkladem je letní brigáda: “Kdyby přišla kontrola, tak začnete okamžitě zametat… jasný?” Pracovní vytížení dále odlehčí “píchačky”, tedy hodinový stroj, který na štítcích každého zaměstnance registruje docházku: “Hele, já ti budu píchat a ty do práce vlastně nemusíš. Pak si na konci měsíce přijdeš pro výplatu a rovnou mi ji celou dáš,” znělo z úst šéfa.” “Ale to si něco z té výplaty nechám?” “Tak třetina je tvá.. A ty bony platí..”
První část knihy probíhá dle časové osy, druhou část pak tvoří tématické minipříběhy. Někdy se to celé prolíná a vytváří časové smyčky. Tím nejdrásavějším tématem je romský holocaust, českou literaturou spíš ignorovaný. Není to povzbudivé čtení, i proto, že největšího zvěrstva se dopouštěli lokální kolaboranti. V takovém extrému, že den poté je sami Němci postříleli.
Závěr knihy má skrytou logiku. Nesměřuje k vyvrcholení, ale k reflexi toho, kam se od dob Taragošova mládí role jeho hudby posunula. Kapela jede do kasina na německo-českém pomezí u Železné rudy, zpívá s ní narychlo sehnaná druhořadá zpěvačka, kvalita už dávno není prioritou.
V doslovu Michal Taragoš píše: “Už moc nehraji… To by bylo na další knížku.” V tomto bodě ale čtenář hledá vysvětlení. Taragošův příběh je natolik zásadní, že se nesluší tak lacino vycouvat. On byl především barový muzikant s romskými kořeny, což je profese s vlastními pravidly, specielně v Praze důležitá, a o to více přehlížená. Éra této hudby skončila. Situaci komplikuje i to, že romské kapely jedou dle nevypočitatelných pravidel, kvůli lukrativní svatbě zruší festival světového významu, ale přece jen, dá se tomu vzepřít? Podmínky se liší podle místa i generace. Taragošův vrstevník Kálmán Balogh hraje po celém světě. Získal třeba lepší startovní pozici protože se narodil v Maďarsku? A máme mladší generaci: •ubomír Gašpar, Marcel Comendant, Mihai Trestian. Ano, je to námět na další knížku, jen téma by mělo být širší.
Psáno pro UNI, 2025/10
