doruzka.com

Marocká noc s rudým démonem

20. 5. 2026 | Rubriky: 1996 -2003,Články,Rock & Pop,Vykopávky,World Music

(reportáž z roku 2000)

Nezáleží na tom, jestli marockou hudbu zažijete na každoročním festivalu v Essaouiře, na noční party lila anebo – pokud dáváte přednost výtvarným zážitkům – když se zajdete podívat do místní galerie. Vždy na vás dýchne neklamné aroma posunuté reality, které se v 60. letech říkalo psychedelie. Zatímco na Západě tuto prchavou éru zachycují už jen reedice pro pamětníky, v Maroku všude narážíte na jakousi nevázanou a osvobozující hravost, vznášející se nad závratnými duchovními hlubinami. Pikantní na tom je, že muzikanti či malíři z Maroka sotva tuší, že nějaká psychedelická éra vůbec kdy existovala, svůj styl považují za přirozený chod věcí a nad spekulativním srovnáním obou světů by nechápavě pokrčili rameny. O to silněji vnímají kulturní spřízněnost umělci zvenčí. Pro většinu těch, jimž Maroko učarovalo, se stal hlavní základnou severní přístav Tanger, v němž léta žili spisovatelé Paul Bowles a William Burroughs. Města na jihu země – přístav Essaouira a vnitrozemská křižovatka Marrakeš – představují naopak bránu otevřenou k Jihu, do černošské Afriky pod Saharou.

Právě tato dvě města se stala cílem našeho společného týdenního výletu s Richardem Maderem, který je české bigbítové veřejnosti znám spíš pod přezdívkou Faust do pražského rockového dění vstoupil v 70. letech jako spoluhráč Dana Fikejze ve skupině Combo FH, v současné době vede značku Faust Records, na níž vydal například alba Wooden Toys či Gary Lucase.

Bicykl a uřezané hlavy

Faust na rozdíl ode mě cestoval do Maroka už po čtvrté: “Když jsem zvažoval, co u nás dál produkovat a nahrávat, zjistil jsem, že styly navazující na tradiční rockovou rytmiku stagnují, že cesta dál vede spíš přes přirozenou hudbu s etnickými kořeny nežli přes programování a samplování – a tak jsem se před třemi lety rozhodl vyjet do Afriky. Víc mě zajímal jih a také jsem věděl, že Essaouira byla už v 60. letech kulturním centrem.”

Z celé plejády marockých stylů Faustovi – podobně jako mě – nejvíce učarovalo mystické bratrstvo Gnawa a jeho trance music, která byla v posledních letech mnohokrát importována do Evropy prostřednictvím nejrůznějších fuzí. Není to jediný příklad, kdy hudba, která působí v evropských tanečních klubech jako poslední výkřik, je v místě svého zrodu po staletí součástí každodenního života.

Hmatatelnou podobu a filozofickou hloubku získaly Faustovy hudební preference na Djemmaâ el-Fna, hlavním náměstí v Marrakeši, kde jsme objevili zaparkovaný bicykl, na jehož ;řídítkách viselo asi šest uříznutých kozích hlav u nedalekého stánku jste si je pak mohli v pečeném stavu objednat k večeři. Šokující podívaná Fausta okamžitě inspirovala k hudební alegorii: “To je jako když se celá skladba nasampluje a pak se k ní přidá malinkatý kousek živého hraní. Ty uříznuté hlavy, to je živé sólo, kdežto bicykl představuje tu zvukovou mlátičku, na které celá nahrávka visí.”

Přes Saharu v pytli

Po přistání v Agadiru mě nepřekvapila ani teplota (v květnu tam nebylo o nic větší vedro než v Praze) ale typická architektura: arabské cimbuří a ornamenty, fasády v barvě hnědočerveného písku a letištní kotě, které se vyplížilo pootevřenými dveřmi záchodu do haly před ponuré imigrační úředníky.

Essaouiru – která byla našim prvním cílem – tvoří rybářský přístav, pevnost vystavěná na útesech a staré město obehnané zdí, jemuž se v arabských zemích říká medina. Essaouira leží na pobřežní silnici spojující letovisko Agadir, kde přistávají chartery Fischer Air, a mnohem rušnější Casablancu. Na rozdíl od Tangeru, kde básník a malíř Brion Gysin představil Brianu Jonesovi kapelu berberských horalů, která vstoupila do historie jako Pištci z Jajouky, je Essauira pověstná hudbou marockých černochů, jímž se říká Gnawa. V berberštině – jazyce původních marockých obyvatel, kteří jsou přibližně stejně bílí jako jakýkoli jiný středozemský národ – znamená gnawa černý muž, z čehož také vzniklo jméno Guinea, dodnes sloužící coby název několika subsaharských států.

Osudy i hudba Gnawů mají mnoho společného s kulturou severoamerických černochů. Marokánci předky Gnawů zavlekli přes Saharu jako otroky: “zavázali nás do pytlů, přivázali k velbloudům, prodávali nás na vlněném trhu, kéž jim Bůh odpustí,” zpívají dodnes na svých rituálech. Až do počátku 20. století se otroci skutečně prodávali na trhu s vlnou v centru Marrakeše. Tvrdí se, že právě arabský model otrokářského obchodu inspiroval Evropany, kteří pak v mnohem větších kvantech převáželi černochy přes Atlantik.

Ostatní Marokánci na Gnawy dodnes pohlížejí se směsí nadřazenosti a fascinace. Hudba z Mali a Guineje, kterou s sebou Gnawové do Maroka přivezli, je plná záhad a kouzel: teskně naříkavý zpěv, hřmotný rytmus masivních kovových kastanět a především baskytaře podobný zvuk guimbri jsou základem celonočních rituálů lila, jejichž zlatým hřebem, který nastává pozdě nad ránem, je vymítání duchů.

“Když jsem tu hudbu slyšel poprvé, nejvíc mě ohromilo právě guimbri, které tam má roli sólového melodického nástroje, ale já jej vnímal spíš jako basu. Fascinovala mě rytmická souhra guimbri s těmi strašně hlasitými kastanětami. Ve zpěvu se ozývaly blue notes a melodická stavba mi připomínala Johna Coltranea z 60. let,” vyprávěl mi v Essaouiře americký saxofonista Patrick Brennan. “Většina Gnawů opakuje stejný motiv kolem dokola, ale když jsem hrál s Najibem Sudanim, byl z toho hudební souboj. On dokáže melodii neustále obměňovat, je to jako když hrajete s jazzmanem, jen ten vyjadřovací slovník je jiný. Najib hraje blue notes, má neuvěřitelný rytmický attack, pro guimbri znamená to co Thelonious Monk pro piano. Zeptal jsem se ho, proč hraje tak odlišně. Odpověděl mi: ‘Protože moji předkové pocházejí z černošské Afriky.'”

Najiba Sudaniho – s nímž loni Patrick nastočil album – najdete zpravidla v jeho obchůdku v úzké uličce Essaouirské mediny, v němž se nástroje vyrábějí, prodávají, kde se hraje a hostům podává mátový čaj, marocký národní nápoj, v němž čajovou podstatu výrazně přebíjí vyvážené spojení čerstvě nařezané máty a cukru. V horkém podnebí zahání jak žízeň, tak i hlad.

Hendrixovy šlápoty v písečných dunách

V 60. letech směřovaly do Essaouiry celé kolonie hippies i bohémských umělců. Roku 1969 se tu usadilo Living Theatre – a Najibův otec zasvětil před třiceti lety do stylu gnawa Jimiho Hendrixe. Chladivý přízemní bungalow v nedaleké osadě Diabate, v němž Hendrix bydlíval, je dodnes obýván turisty z Evropy. Majitel Haddouchi Mustapha vzpomíná, že když Hendrix přijel, jemu bylo šest let. Asi tak na půl cesty k pláži, uprostřed písečných dun na nichž se pasou ovce i kozy, stojí ruiny kdysi honosné budovy, napůl pohřbené v písku. “To je to místo, kam Hendrix chodil hrávat s místními muzikanty a podle nějž pak nazval svoji sklabu Castles in the Sand,” tvrdí Mustapha. Harry Shapiro, autor Hendrixovy biografie Jimi Hendrix, The Electric Gypsy datuje ovšem Hendrixovu cestu až na konec července 1969, což bylo těsně před Woodstockem a více než rok poté, kdy skladba Castles in the Sand vyšla na albu Axis: Bold As Love ruiny tedy své jméno získaly zřejmě dodatečně podle Hendrixovy skladby.

V dnešní Essaouiře hudbě neuniknete: Gnawové tu hrají spíš v soukromí, ale na náměstí, na pláži a v restauracích narážíte na pouliční hudebníky, oblečené do dlouhých pruhovaných plášťů, k jejichž výbavě patří flétna nai, housle o jedné struně, bubínky a někdy i banjo a brzdový buben užívaný jako perkuse. Tito muzikanti chvílemi znějí jako by utekli z farmy Ali Farky Toureho, chvílemi jako chybějící článek mezi bluegrassem a hudbou ze Sahary a člověk ztrácí jistotu: jedná se skutečně o víc pouličních kapel, anebo jednu skupinu, která třikrát denně změní repertoár a nástroje?

Bakšiš v Marrakeši

Další den jsme vyrazili do vnitrozemského centra gnawa music Marrakeše, dvě hodinky autem po slušné silnici, přímo do vnitrozemí, které má v dubnu pro Evropana ještě přijatelnou teplotu. Dobrodružství začíná v městském provozu – ne však díky jeho nepřehlednosti, ale pověstné vlezlosti místních obyvatel: chodci i motocyklisté buší na okénka a snaží se vnutit své průvodcovské služby, na jejichž základě si pak činí morální nárok na bakšiš. Je tedy jasné, že ptát se na hotel Mimosa kolemjdoucího by byla naprostá chyba, protože ten vás buď pošle na opačný konec města, anebo se na vás přilepí a bez tučné kořisti neodejde. Jediným možným zdrojem informací jsou všemocní policajti, postrach velké části Marokánců.

Svojí hektičností má Marrakeš něco společného s New York City – ale tím také veškerá podobnost končí. Ostrý rytmus pouličních hudebníků se mísí s dopravním ruchem v němž se proplétají turistické autobusy, malinkaté petit taxi, bicykly, mopedy, osly ;i lidmi tlačené káry čas tu ovšem běží podle afrických pravidel, dle nichž veškerá budoucnost představuje osudem danou mlhovinu, v níž předem domluvené schůzky neorganizovaně mizí kdesi v neznámu.

Djemmaâ el-Fna, obrovské prostranství na rozhraní marrakešské mediny a moderní zástavby, patří k nejčastěji filmovaným místům na světě. Nejvíc si je oblíbili režiséři historických filmů: pokud zrovna nemáte v zorném poli moped, těžko poznáte, jestli jste v přítomnosti či v době narození Krista. Právě zde – hned vedle kouzelníků s hady – natáčeli před šesti lety Robert Plant s Jimmy Pagem live pasáže pro No Quarter-Unledded. Vedle pronikavých píšťal zaklínačů hadů rozeznáte důvěrně známý transovní rytmus Gnawů. Evropan si tu připadá jak na pouti a pouští se střemhlav do generalizací: představují tihle křiklavě oblečení Gnawové skutečně nejnižší sortu, příslovečný folklór pro turisty? “Když jsem na Djemmaâ el-Fna viděl pouliční muzikanty Gnawa poprvé,” tvrdí Patrick Brennan, “zjistil jsem, že vlastně máme dost podobný vztah k publiku a hned jsem s nimi začal hrát. Řada jazzmanů v Americe prošla hraním na ulici, je to docela dobrá škola.” Pro Gnawu v z Marrakeše je ale obživa o ;něco složitější než pro jazzmana z New Yorku nenajdete tu žádné specializované gnawa kluby a profesionální muzikanti jsou tedy odázáni na hraní v barech a hotelích. Právě v nich původně hrála ženská kapela B’Net Marrakech, která letos hostuje na festivalu Respect.

O tom, jestli marocká kapela pronikne do ciziny, rozhoduje souhra faktorů – a hudební talent nebývá tím hlavním kritériem. Protože typický marocký hudebník v životě neopustil rodný kraj, základním předpokladem pro mezinárodní dráhu je schopnost se adaptovat a samozřejmě i gramotnost. “Moji muzikanti nejí nic mimo marocké stravy a když vyjedou na turné, drží se v jednom houfu a odmítají jíst cokoliv,” tvrdí Angličanka Jane Loveless, která se jako manažerka stará o Tyour Gnawa, jednu ze zhruba pěti autentických gnawských kapel, jimž se podařilo překročit hranice Maroka. Díky tomu se gnawa music dostává do světa daleko častěji coby novodobá fuze, kterou hrají buď potomci imigrantů z Francie – jako například Gnawa Diffusion, či v New Yorku žijící Hassan Hakmoun. Pokud chcete slyšet dosud neobjeveného gnawského Roberta Johnsona, pak vám ale nezbývá než vydat se do Maroka.

Naši spojku v Marrakeši nám dohodil Patrick Jabbar, nezávislý švýcarský producent z Baselu, který marockou hudbu mapuje už asi deset let. Nejstarší z jeho kapel, Aisha Kandisha’s Jarring Effects, zní jako kdybyste smíchali první album Pink Floyd s arabsko-berberskými melodiemi a moderní technologií: jejím novějším nahrávkám udělala navíc slušnou reklamu spoluproducentská účast Billa Laswella. Patrick nás odkázal na jednoho ze tří bubeníků kapely, Moulay Hassana. Až v Marrakeši jsme zjistili, že jeho jméno figuruje v názvech mnoha ulic, protože se čistě náhodou shoduje se jménem předposledního z marockých panovníků, což naši orientaci nikterak neusnadnilo. Nepomohlo ani to, že Hassan nás telefonicky nasměroval ke svému krámku do jedné z klikatých uliček směřující do tajemného nitra mediny. Nakonec jsme s Faustem intuitivně vyhledali úkryt v útrobách na místní poměry obřího obchodu s ručně vyráběnými hudebními nástroji, Bob Music. Po počátečním tápání se ukázalo, že majitel i Moulay jsou sousedé a kolegové a Faust se s nimi ještě na tentýž večer domluvil na live natáčení s dalšímí přizvanými hráči. Loutnista hrající na pravý arabský bezpražcový oud si začal s Faustem vyměňovat prstoklady a pro větší názornost Faustovi naladil jeho kytaru jako arabskou loutnu, čímž mu nechtěně zajistil práci na celý zbytek noci. Na závěr večera došlo k absurdní příhodě, která vznikla kafkovským křížením tří místních neduhů: mafiánské korupce, vlezlosti průvodců a policejního režimu. Loutnista s námi potřeboval odejít směrem k hotelu, ale byl nucen nás sledovat v uctivém odstupu, jinak by totiž mohl být považován za “průvodce” – ale protože jím není a nezaplatil policii výpalné, riskoval by okamžité zatčení. Což nemá tak daleko k našim československým zkušenostem, kdy za totality vznikla svérázná třída veksláků, mafiánsky napojených na státní tajnou policii.

Atlas

Na Vysokém Atlase, v izolovaných horských berberských vesničkách, je hustota obyvatel i policajtů mnohem menší než ve městech. Když jsme dojeli autem před poslední osadu v údolí Ourika, gestikulující vesničan nás přinutil zaparkovat: jeho trik jsme prokoukli, až když jsme vystoupili a objevili dvě věci: že cesta pokračuje ještě dobrý kilometr dál, a že hned u zátarasu se na nás přilepil samozvaný průvodce. Nezbylo než ;vrátit se k autu a popojet na konec vesnice, kde se opakovalo totéž druhý průvodce byl sice o poznání méně agresivní, ale přesto rozptýlil veškeré iluze, že právě v této vesnici by se turistovi podařilo na vlastní pěst vyrazit někam do přírody.

To má své logické souvislosti: v horském terénu, v němž existují lyžařské vleky, nenarazíte na nic, co by připomínalo turistickou značku. Ještě méně přehledné jsou mediny s bezejmennými uličkami, které nenajdete na žádném plánu. Když se začne stmívat a člověk ztratí cestu, tak je nakonec rád, že se ho nějaký místní ostrý hoch ujme. Když vás potom na kraji mediny s dalšími pěti kumpány obstoupí a řekne si o bakšiš ve výši našich osmi set korun, pak už nemáte šanci smlouvat. Islám sice zakazuje ukrást sousedovi slepici, ale nezakazuje podvádět cizince a uplácet policii.

Noční seance s magnetofonem

Podle Patricka Brennana lze hudbu marockých Gnawů rozdělit do dvou větví: essaouirskou a marrakešskou. Mistři-muzikanti, jimž v tomto stylu náleží uctivý titul maâlem by měli ovládat oba. Zatímco městská větev z Marrakeše disponuje složitějšími rytmy a rozšířila se do Casablancy a do Tangeru, essaouirskou – v níž převládá pentatonický, africký charakter, můžete slyšet jen v Essaouiře. Essaouira je pro Maroko něco jako Horňácko: zdejší hudba si podržuje svérázný styl i proto, že tu život plyne volněji a není dotčen velkoměstským ruchem, díky čemuž se sem stahují intelektuálové z měst i muzikanti ze Západu.

V příručce Abdelhafida Chlyeha, který z gnawovských rituálů složil doktorát na Sorbonně, se můžete dočíst, že nositeli současné essaouirská tradice jsou dvě muzikantské rodiny: Sudani a Gania. Z té první pochází Patrickův spoluhráč Najib Sudani, zatímco nejstarší syn z druhého rodu, Mahmoud Gania, jezdí často hrát do ciziny. Dle místní tradice zastával dlouhou dobu jako prvorozený dominantní roli mezi sourozenci. Jeho mladší bratr Abdallah Gania žije dodnes ve skrovných poměrech v Essaouiře a titulu maâlem dosáhl až nedávno. Právě jeho si můj spolucestující Faust vyhlídl jako perspektivního muzikanta, s nímž by rád natočil své první marocké CD. Faustovo mobilní studio – které bylo pro tři akustické nástroje zcela postačující – obsahovalo minidisk, kazeťák DAT a stereofonní mikrofon. Co uspořil na technice, věnoval Faust cílené dramaturgii. Zatímco hudba Gnawů je dobře známá z nahrávek, které vždy sledují nějakou fuzi či vnější tématickou myšlenku, ničím nezmanipulovaný záznam obřadu byste na CD obtížně hledali – a právě zaplnění této mezery bylo Faustovým cílem.

Nahrávací přístroje nainstaloval v přízemní místnosti naší anglické kamarádky Jane Loveless, která v Essaouiře žije pět let a před třemi roky organizovala první ročník místního festivalu. Přibližně s dvouhodinovým zpožděním dorazil Abdallah Gania se svým guimbri a dva doprovodní muzikanti na chřestidla qrakech a buben djembe všichni brali plánované nahrávání velmi odpovědně – tedy jako rituál před nímž a při němž je nutno se vydatně posilnit: mátovým čajem, kuřivem marockého i viržinského typu, pivem i jogurtem mléko patří totiž spolu s datlemi ke kultovním potravinám, jejíchž “obětování”, tedy konzumace, je důležitou složkou obřadu. Od producenta Fausta měli jediný pokyn: hrát naostro, jako na opravdické seanci.

O něco obtížnější bylo, když chtěl Faust Abdallahovi vysvětlit, že vedle paušálního honoráře v hotovosti existuje mlhavá možnost tantiém. Většina Marokánců vnímá hlavně přítomnost a tradici, zatímco budoucnost je příliš nevzrušuje. Vysvětlovat rizika hudebního obchodu je tedy zcela beznadějné. Nakonec ani pro Evropana není snadné pochopit, proč se někdo plahočí až do Maroka natočit krajně nekomerční CD. Faust má ovšem dvě zaměstnání a je připraven, že na projektu prodělá. “Pokud bys tuhle okolnost Abdallahovi vysvětlil nějak názorněji, určitě to pochopí,” radila mu Jane. “Kdybys měl například pekárnu, kam lidé chodí pro chleba a platí za něj peníze, bylo by to pro něj mnohem srozumitelnější, nežli nějaká kalkulace zisku a tantiémy.”

Slyšet hudbu naživo přímo od pramene je samozřejmě mnohem cennější než vše, co nakoupíte v megastoru, ale tady šlo vlastně o koncert bez interakce s tanečníky, kteří vzájemným povzbuzováním s muzikanty vytvářejí uzavřený kruh. Tu zažijete jedině na celonočním rituálu lila party, která byla shodou okolností plánovaná na následující večer. Výjimečně se na ní vedle sebe měli objevit mistři obou essaouirských rodů – tedy Najib Sudani i Abdallah Gania.

Lila a rudý duch

Lila znamená arabsky noc a k upřesnění nutno dodat, že se nejedná o atrakci určenou pro turisty, ale událost pro zasvěcené – i když právě v tomto směru dochází k jistým změnám: červnový Festival d’Essaouira letos v rámci programu nabízí hned čtyři večírky lila. Ten, na který jsme měli namířeno, ale nenesl ani náznak turistické úlitby: “Jděte k novostavbám, projdete mezi ;starým židovským a arabským hřbitovem a minete bývalá jatka ten dům stojí naproti benzínové pumpě Total a snadno ho poznáte, protože když někdo pořádá lila party, nechává domovní dveře otevřené,” popsala nám cestu Jane.

Obřad se skládá z několika částí: nejprve se hráči pomalu rozehřívají a zpočátku dokonce hrají bez kovových chřestidel qrakech, která později dodávají jejich rytmu hypnotickou sílu. V druhé části hudebníci přitvrdí a dávají signály duchům, kterým nabízejí oběti: mléko a datle. Tehdy se zpravidla objeví i první ;případy transu vedoucí rituálu – aby dokázal moc přivolávaných duchů – chodí bez jakékoli újmy po žhavém uhlí anebo si zabodává nože do břicha. Třetí a nejposvátnější část rituálu obsahuje hudební “suity”, z nichž každá je zaměřena na určitou barvu a určitého ducha. Hudba, vůně kadila, barva oblečení – to vše spolu musí v každé suitě ladit. Účastníci, jimž se podařilo úspěšně vstoupit do transu, v této chvíli buď posilují své spojení s příslušným duchem, anebo jej naopak vyzvou k odchodu. Lucy Duran z londýnské Fakulty orientálních a afrických studií popisuje situaci: “Jedna žena se vztyčí, kolem čela má volně uvázaný červený šátek. To je ten rudý duch, ze všech nejobávanější, který ji ovládl. Žena vykonává trhavé pohyby, jako by ji řídil někdo zvenčí. To je ta léčebná část obřadu. Vedoucí seance na ni volá, aby ducha nechala odejít. Brzy bude opět zdravá a volná.”

Jane nám vyprávěla, jak si před lety v Essaouiře večírek lila objednala, aby překonala trauma z rozvodu – a jak jí tehdy rituál “rudého ducha” zbavil. Ptal jsem se jí, jak se s takovým zjištěním – jakožto racionální Evropanka – vyrovnává. “Místní lidé berou svůj osud bez výhrad, což je mi trochu cizí, já vždycky hledám zdůvodnění, rozumovou příčinu. Vůbec jsem nečekala, že se dostanu do transu, protože jsem Angličanka a těm se přece takové věci nestávají. Svoji reakci si pamatuji velmi dobře: cítila jsem, jak ve mě rytmus uvolnil něco, co dlouhou dobu vězelo uvnitř, škodilo mi a nemohlo ven. Taky vím, že nejsem Muslimka, nejsem Marokánka, neprošla jsem zdejší výchovou, dostala jsem se k tomu zvenčí a přesto jsem na ten rituál zaregovala. Ale dnes s vámi nepůjdu, jsem přece jen už starší člověk a nemůžu si dovolit prospat celý následující den.”

Ta naše lila se z určitého pohledu příliš nelišila od evropských mejdanů: hrála živá hudba, tančilo se, jedlo a kouřilo do rozednění – ale hlavní opojnou látku tu představovala hudba, alkohol v Maroku nekonzumuje, trávu bylo vidět kupodivu jen sporadicky. Všichni na sebe byli milí, natahovali krky, aby jim nic neuniklo a celou událost prožívali jako svátek, který není každý den. Akce měla svůj pevný řád: až do půlnoci sledovali všichni včetně žen a malých dětí, pak se podával kuskus a mezi diváky převládli muži. Už od počáteční fáze byla zcela evidentní silná intoxikaze hudbou i pohybem, ono nakažlivé vytržení, k němuž dochází ve vzácných okamžicích, kdy se člověk automaticky naladí na stejnou vlnu jako prostředí. Hudbu vedl Abdallah Gania, který s červeným šátkem kolem čela připomínal Jimiho Hendrixe na závěrečném ranním koncertě ve Woodstocku – i když Hendrix tento doplněk dost možná okopíroval od svých tehdejších marockých přátel, kteří zrovna potřebovali vyhnat rudého démona.

Jednu chvíli se zdálo že i Abdallah se dostal do transu. Pitoreskní fousáč připomínající dobrosrdečného Rumcajse, který při nahrávání o den dříve chřestil kastanětami, měl tentokrát roli vedoucího rituálu a snažil se přimět k tanci Patrickovu ženu, ale ta vzdorovala. Najib odvedl skvělý taneční výkon mezi plameny svíček a stál na řežavém uhlí. Večírek skončil o půl šesté ráno – ale my jsme bohužel do konce nevydrželi, čekala nás trapně racionální půldenní jízda na letiště.

Psáno pro Rock & Pop ročník 2000