Sam Lee
20. 4. 2026 | Rubriky: 2025,Články,UNI
Tichá řeka jeden palec široká a míli hluboká
“Sam se neučil od těch, kdo se sami učili od jiných. Porušil tak začarovaný kruh rutinních folkařů, šel přímo ke zdroji. Pokud proniknete do tábořišť kočovných komunit zvaných travellers a dostanete se k originálu, výsledkem je zcela jiný způsob zpěvu,” píše americký producent Joe Boyd, který pracoval s Bobem Dylanem i Pink Floyd. Skotští “travellers” nejsou vždy Romové, ale převzali jejich životní styl. O vzájemné spřízněnosti obou komunit existuje řada teorií, společným rysem je hudební nadání i to, že travellers lokální styly rozvíjeli, obohacovali a přebírali roli kulturních kronikářů.
Před tím, než se stal zpěvákem, byl Sam Lee odborníkem ve velmi odlišné disciplíně, a sice v umění přežít v divočině. Jednou se dokonce účastnil expedice, v níž doprovázel světoznámou kapacitu v daném oboru a televizní osobnost Ray Mearse. Změnu svého povolání komentoval slovy: “Existuje v civilizované Evropě ještě nějaká divočina? Podle mě ano, takovou divočinou je například tábor romských kočovníků.” A právě z tohoto prostředí ve Skotsku čerpal Sam Lee inspiraci. V létě 2025 vystupoval na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde vznikl následující rozhovor.
Měl jste to privilegium studovat s jedním z posledních nomádských písničkářů, jimž se na britských ostrovech říká travellers. Byl tedy váš guru, Stanley Robertson (1940-2009), tím doopravdy posledním, anebo ta tradice běží dál?
Nejprve si ujasněme tu rutinní frázi. Co znamená “ten doopravdy poslední”?
To se často říká o černošských bluesmanech. Muddy Waters, John Lee Hooker, Taj Mahal.
Stanley byl jeden z nejstarších, ale ne úplně poslední. V té “travellers” komunitě je pořád pár lidí, ve Skotsku možná dva, kteří si ty příběhy pamatují a vyprávějí. Ale jak říkáte, zpěváci jako byl Stanley už nežijí. Třeba poslední zpěvačka jeho generace zemřela před pár lety. Na druhou stranu se to ale také celé posunulo, transformovalo.
Pokud tedy nastal posun o jednu generaci, nemáte vy třeba nějaké studenty?
Nenazval bych je studenty, spíš mezi námi probíhá určitá výměna. “Žáka” v klasickém smyslu zatím nemám, nejsem ještě dost starý, abych byl nějaký “guru”.
Pokud bych třeba já měl dceru písničkářku a chtěla abyste ji učil, co musí udělat?
V téhle chvíli mám problém. Protože jsem zároveň vystupující umělec a také článek v řetězci, který tradici přenáší. Nemám žádný volný čas. Ale také mám dceru a zpívám jí písničky. Možná že už teď toho umí víc než jí vůbec dochází a než dochází mě. Věřím, že to celé bude mít dlouhé pokračování.
Když tedy zrovna nenatáčíte či nekoncertujete, jak vypadá váš typický den?
Mám rozjetou řadu projektů. Můj záběr má jednu prioritu. Raději se ponořím na míli hluboko a šíři limituji na jeden palec, než abych se rozlil na jednu míli do šíře a měl ponor jednoho palce. Třeba ten projekt se zpěvem slavíků, a jak to souvisí s naší lidskou muzikálností. Napsal jsem o tom knížku, The Nightingale: Notes on a Songbird, tady v Náměšti se prodávala po koncertě. To je téma, které se dál vyvíjí a zabere šíleně času.
Vraťme se ke Stanleymu. Když vás přijal jako studenta, bylo to podobné jako v indické tradici? Jednou mi to popisoval Zakir Hussain z Shakti. Že “guru” vás přijme jako žáka i jako člena domácnosti a vy pomáháte v jejím každodenním chodu.
Je tam spousta paralel a též rozdílů. A také spirituálního podtextu. Třeba inicializace. To je situace, když člověk přijímá dar. Ocitne se na počátku cesty. Probíhalo to jako něco mezi dědem a vnukem. Sdílení, s vědomím že teď přišel ten čas a je ho málo. Proto je třeba vyhrazený čas využít a udělat to rychle.
Když jste se Stanleym studoval, jak to fungovalo? Nosil jste mu dary?
Samozřejmě, nikdy nepřijdete s prázdnýma rukama. Ale nebylo to o penězích či hmotných statcích, na tom náš vztah nestál. Oba jsme měli jasno v tom, že nejsem člověk, co se naučí pár písniček a za čas začne dělat něco úplně jiného. Ten hlubší ponor jsme si uvědomovali oba. Se Stanleym jsme spolu byli dny v jednom kuse. Písničky, příběhy, hovory. Sdílená životní zkušenost.
Praktikoval jste to jako jednotlivé výjezdy? Anebo průběžný proces?
Mix. Musíte vzít v úvahu, že na sever do Aberdeenu, kde Stanley žil, je to z Londýna 11 hodin autem. Spíš to bylo něco jako poslání, mise. Setkávali jsme se každých pár měsíců, chodili jsme na procházky, jezdili do míst, odkud ty písně jsou. On zpíval, já si vše natáčel, byla to zvláštní forma repetitivního procesu. Opakování bylo nutné, abych se do toho mohl ponořit a porozumět tomu. A vlastně do teď se snažím pochopit, jak mě to změnilo.
Black magic
Ta iniciace proběhla jako rituál? Proces, který může být i náročný a bolestivý?
Já se cítil zcela bezpečně. Iniciace proběhla dvakrát, a to na cestě, užívané více než tisíc let. Důležitým bodem byl strom, ten byl pro skotské travellers posvátný, vázala se k němu řada příběhů. Celé to byla vlastně taková spirituální historická dálnice. V rituálu figuroval prsten, ten já dodnes nosím, a hrnek. Později jsem na to místo několikrát vydal, abych tam strávil noc. Spal na zemi, která byla pro předešlé generace tak významná.
Tenhle druh spirituality měl určitě kořeny před křesťanstvím. Došlo k nějakému propojení, synkretismu?
Stanley byl velmi pobožný, patřil k mormonské církvi. Mormonští misionáři se totiž na travellers soustřeďovali a vedli je ke konverzi, Stanley měl docela významné postavení. Jenže také praktikoval tu temnější spiritualitu, jak my říkáme black magic, a to s mormony nebylo vůbec kompatibilní. Měl s tím spoustu problémů. Ale pro něj bylo naprosto přirozené stát na dvou nohách, kdy je každá ukotvená jinde. Byla to velká inspirace i díky jeho smyslu pro humor. Cítil jsem, že má navrch nad církví, protože vidí věci, které mormonům unikají.
Takže on reprezentoval něco jako je candomblé či santeria, tedy afro-katolická náboženství z Latinské Ameriky?
V církvi na rozdíl od Brazílie či Kuby k tak hluboké integraci nikdy nedošlo. Kdežto on to vstřebával z obou stran, seděl na dvou židlích, pracoval s pohanským čarodějnictvím i křesťanskou vírou, spiritualita u něj byla propojená. Včetně telepatie, astrálního cestováním i předpovídání budoucnosti.
Jednou jste mi říkal, že vaše dřívější profese bylo umění přežít v divočině. Pomohlo vám to nějak, když jste přespával u toho posvátného stromu?
Určitě ano. Pro Stanleyho bylo základem života propojení s přírodou, zemí, dokázal přežít za ztížených podmínek. Když jsem studoval antropologii, celý ten obrázek se mi dokreslil.
Folkař? Děkuji, nechci
Pro řadu lidí jste zpěvák-písničkář. Jenže hudební profese a kategorie se mezi generacemi mění. Za éry Boba Dylana byl folkař muzikant s kytarou s repertoárem protestsongů. Jak tuhle profesi vnímáte dnes?
V hudbě jsou takovéhle definice nebezpečné, protože vás svazují. Takže mě moc nesedí, když se o mě říká že jsem písničkář, protože to je zavádějící. Nechci být spojován s folkařskou historií 60. let. Stejně jako Stanley, navazuji na nadčasové propojení se zemí a přírodou..
Vezměme to odjinud. Bluesmani často říkávali: I paid my dues, a měli na mysli tu základní životní i muzikantskou zkušenost, která člověka formuje. Prožil jste nějakou formující průpravu před Stanleym?
No, u mě ten proces “paying my dues” stále pokračuje. Máte na mysli něco konkrétního?
Jako že přijímáte riziko a věnujete svůj čas, abyste se něco naučil. Vlastně klasický výměnný obchod.
Dělal jsem v životě spoustu věcí, určitě víc než je mezi lidmi obvyklé. A v téhle logice jsem pořád zadlužený, víc jsem získal než jsem obětoval. 15 let jsem sbíral písně, nejen od Stanleyho, ale i v Irsku, od anglických Romů. Sice jsem utratil tisíce liber za benzin a hotely, ale objevil jsem komunity s hudbou, která mizí. Já tu hudbu vstřebal, a teď ji mohu předávat dál.
Vy jste mimo jiné produkoval album estonské zpěvačky Mari Kalkun. Jak to začalo? Kdo koho první oslovil?
Řadu let jsme se znali, pomohl jsem jí ty skladby zasadit do finálního tvaru. Ta produkční práce, to byl pro mě tvůrčí proces.
A sám jste si z toho něco odnesl?
Mari má velkou sebedůvěru ve svou tvorbu, to bych já potřeboval. Taky má dobrý cit pro detail. A nevnímá ostrou hranici mezi tradicí a novou tvorbou.
Rudolstadtská železnice
Když mluvíme o Estonsku, odkud je třeba jeden z největších žijících skladatelů Arvo Pärt, čerpáte hudební inspiraci i mimo ty folkové zdroje? Třeba avantgarda, mimoevropské kultury?
Odpověď je snadná, žiju v Londýně, to je obrovský tavící kotlík, vše na co se ptáte tam máte na talíři.
Mě k té otázce přivedla vzpomínka na váš koncert na festivalu v Rudolstadtu před 12 lety. Hrál jste v parku, naproti za řekou projížděl vlak. Zapískal a vy jste ten zvuk zakomponoval do vašeho koncertu. Když jsem četl knihu Silence od Johna Cage, zjistil jsem, že on uvažuje i tvoří stejným způsobem. Pianista by na recitálu Čajkovského skladeb vlak nepřijal, John Cage a Sam Lee ano.
Jojo, my jsme přece ti rebelové. Další důvod: já jsem nezačal u hudby jako umělecké discipliny, ale zajímala mě příroda. To mě naučilo sledovat všechny ty zvuky kolem nás a respektovat je. Takže, jaká to je krása když najednou přijde zvuk vlaku a vy si s ním můžete pohrát.
A teď zcela obecná otázka, máte nějaké měřítko kvality? Já se nikdy nedostal přes tuhle základní linii: hudba je buď pravdivá, nebo vylhaná. Možná i proto, že jsem vyrůstal v totalitě, kde ta vylhaná hudba převažovala.
Já si navíc si uvědomuji, že tohle sofistikované hodnocení kvality, které oba sdílíme, je teď pod útokem. Především ze strany AI. Schopnost umělé inteligence vytvořit během pár vteřin folkové album, krásně zaranžované a s intelektuálním podtextem, to je děs, jemuž spousta posluchačů podlehne.
Vaše příjmení je Lee, ale vaši předkové se jmenovali Lipinski, takže máte kořeny v nějakém evropském shtetlu?
Mí předkové byli zčásti z Polska, zčásti z Lotyšska.
Měl jste někdy období, kdy jste chtěl ty kořeny prozkoumat? Vyjet zpět na ta místa?
Ne do té míry jak to praktikují jiní. Tedy prozkoumat svůj rodokmen. Ano, může být příjemné se vracet do východních částí Evropy, kde je dnes ten židovský odkaz vnímán s respektem. Jenže moji předkové utekli, protože by je tam jinak zavraždili. Spousta z nich utéct nestačila. To bylo v době pogromů koncem 19. století. Takže ta rodinná historie je vlastně dvojsečná a komplikovaná. Proto se ji moji předkové snažili ze své paměti vytěsnit. Rozhodli se tak, aby vůbec mohli fungovat dál. Proto mám pochybnosti, jestli je to moje priorita. Ale líbí se mi, že moje jméno je odvozeno od stromu, tedy lípy.
Psáno pro UNI, 2026/XX
