doruzka.com

Yegor Zabelov

2. 6. 2026 | Rubriky: Články

Mág knoflíkového akordeonu a špinavých zvuků

Pokud jsou symbolem Balkánu dechovky v lichých rytmech, v Bělorusku i jeho východních sousedů má tuto roli knoflíkový akordeon bajan. Skvěle na něj hrají dva z nejvýznamnějších hudebníků běloruské diaspory, kteří se usadili v Česku, Yegorův bratr Roman i Aliaksandr Yasinski. Ten v rozhovoru, otištěném v UNI v březnu 2023, prohlásil: “Když jsem poprvé slyšel Yegora Zabelova v kapele Gurzuv na koncertě v Minsku, jen s bubeníkem, byl to neskutečný nářez. Akademicky vystudovaný akordeonista hraje bigbeat s veškerou noblesou klasického hudebníka. V dospívání to pro mě byl nejdůležitější formativní zážitek.” V říjnu 2025 byl Yegor Zabelov vybrán porotou mezinárodního veletrhu Womex jako jeden z showcasových umělců. Vystupoval sólově, v impozantní koncertní hale, což se ukázalo jako ne zcela prozíravá volba. V komornějším prostředí by jeho hudba měla dopad ještě silnější. Následující rozhovor vznikl o den později, v Tampere ve Finsku, kde se loňský Womex konal.

Vaším nástrojem je knoflíkový akordeon, ve Východní Evropě známý jako bajan. Ten má svéráznou pověst. Zní ostřeji, ne tak uhlazeně jako třeba německé koncertní akordeony Weltmeister.

Ten můj akordeon má jinačí historii, je to amatérský nástroj, dvacet let starý, vyrobený v Německu. Navíc musí snést hrubé zacházení na turné, má za sebou tři opravy. Na akordeonovém festivalu v Litvě se mě třeba ptali, kdy si koupím opravdický profesionální nástroj? Jenže mě se tenhle hardcore zvuk líbí, i když má daleko k perfektnosti. Ta nedokonalost je pro mě prioritou.

Je to něco, jako když zkresluje zesilovač nebo vazbí kytara?

Jistá paralela tu je, i když v mém případě v čistě akustické rovině. Drsné barvy. Roli hraje i nevypočitatelnost, že instrument reaguje po svém, když zesílíte tlak na měch, tón se změní.

Nejprve na videu a pak včera na koncertě jsem si všiml, že se v jistých fázích dotýkáte akordeonu ústy, až to vypadalo, že tam máte ukrytý nějaký snímač dechu.

Spousta lidí se na to ptá. Možná jsem objevil, že ten akordeon má erotogenní zónu. Ale zcela vážně: je to jako když člověk hledá pohodlnou polohu, pocit bezpečí na podiu, a nakonec se s tím nástrojem schoulí do klubíčka.

Akordeonisté představují v posledních dekádách velmi údernou sílu, díky s projektům jako Accordion Tribe, či hráčům jako Otto Lechner z Rakouska či Kimmo Pohjonen z Finska. Představovali pro vás nějakou inspiraci?

S Otto Lechnerem jsme hráli na festivalu v Rudolstadtu, on je hodně zajímavý. A zatím co Otto se pohybuje v tradiční zóně, Kimmo všechny bariéry ničí a nic mu není svaté. S vlastní tvorbou jsem začal roku 2005, a o dva roky později se mi dostalo do ruky Kimmovo CD. Moc se mi líbilo co dělá, bylo to pro mě povzbuzení, pro moji cestu jak s nástrojem pracovat. I ta jeho elektronika, má to dobře vymyšlené.

Kopřivka z folkloru

My teď ve Finsku jsme, Pohjonen tu hrál předevčírem na zahajovacím koncertě. Akordeon je navíc ve Finsku považován za národní nástroj. Nemá podobnou roli i v Bělorusku?

Určitě ano, už i proto, že u akordeonu začíná řada dětí. Je důležitý jak v klasice tak i v lidové tradici. Ale já už jsem jinde, takže z té vazby na lidovou hudbu, jak se pěstuje v Bělorusku, mám trochu kopřivku. Protože se jedná o vyumělkované adaptace bez tvůrčího poselství.

Nějaký konkrétní důvod?

Na venkově akordeon vytváří stereotyp určité zábavy, v níž se bohužel žádná individualita či tvůrčí přínos neuplatní. Jinými slovy, i od tohoto stereotypu jsem se chtěl odpoutat, když jsem začal hledat svůj vlastní hlas.

S jakou hudbou jste vyrůstal?

Když jsem chodil na vesnici do školy, nebyl k ničemu přístup. Potom na konzervatoři v Mogilevu jsem začal komponovat. Složil jsem Sonátu a do ní zakomponoval dvě melodie od Prodigy. Pak mě inspirovala Nirvana. Nejvíc mě bavila energie, která z jejich hudby sršela.

Vy jste z hudební rodiny, máte dva bratry, Roman žije v Praze, ten třetí v Bělorusku, stejně jako váš otec.

Ten je též profesionálním hudebníkem a byl mým prvním učitelem. Dědeček hrál též na akordeon, ale jen amatérsky.

Takže oni hrají klasiku?

Ano, ale i běloruskou lidovou hudbu, o niž jsem už mluvil.

Máte možnost se s nimi vídat?

Ne. Odešel jsem z Běloruska roku 2021, vrátit jsem se ani nezkoušel.

Zavřeli by vás?

To není jednoznačné, ale nikdy nevíte. Zkrátka nemáte jistotu. Znám muzikanty, tedy ne politické aktivisty, které uvěznili.

Jak a kdy jste tedy učinil rozhodnutí zůstat na Západě?

Roku 2021 u nás proběhla vlna protestů, a začalo být jasné, že není naděje na změnu. Jediná jistota je zůstat v cizině. Specielně pro muzikanta, který si chce zachovat svobodný tvůrčí prostor.

Kompozice bez not

Vraťme se k hudbě. Vaše koncerty znějí jako improvizace, která má promyšlenou strukturu i gradaci.

Ta hudba je ale komponovaná, akorát že není zapsaná do not. Vždy si ale ponechávám možnost limity té kompozice prolomit, což závisí na okamžité situaci, emocích. A navíc, ta improvizace má i fyzickou rovinu. Potřebuji rozhýbat své tělo. Mám to podobně, jako kdybych byl tanečník.

Mě při sledování vašeho koncertu napadla dvě srovnání, ale z úplně jiných žánrů. Své posluchače vedete neznámými cestami podobně jako jazzový pianista Keith Jarrett. A opakované motivy i spirituální ponor mi zas připomněly estonského skladatele Arvo Pärta.

Arvo Pärta miluju, ale neřekl bych že mě ovlivnil. Hudbu odjinud poslouchám vždy jako něco, z čeho se můžu poučit a přetransformovat to do svého nitra. Posledních pár let jsem sledoval elektronickou hudbu, vidím to jako pole, které otevírá nové možnosti, a to i pro akordeon. Zkouším pracovat s akordeonem jako se syntezátorem, ale akustickým, jehož zvuk přetváříte jen svýma rukama.

Na počátku jste hrál v duu s bubeníkem, ale teď už vždy vystupujete solo?

Měl jsem dva projekty, nejprve duo Gurzuv, a pak trio, akordeon, basa a bicí. Dlouhou dobu jsem si nevěřil, že bych něco dokázal sólově. Trvalo mi to a byla to nejtvrdší partie mého vývoje. Cesta k sólovém vyjádření. Kdy se vše smrskne do silně zahuštěné podoby. V té chvíli se celý můj život promění v moji hudební vizi.

Jak jste říkal, akordeon je váš syntezátor, ale na akustické úrovni. Nicméně, pár pedálů na podiu máte?

To souvisí hlavně s intenzitou, zesilovače jsou nutností. Mým cílem v současné době je vytvořit zvuk jako v katedrále, zkrátka iluzi velkého prostoru. Ale zároveň ten zvuk, jak už jsem se zmínil, musí být špinavý, takový grunge.

Všichni velcí skladatelé dosáhli historického významu tím, že porušovali pravidla do té doby platná. Ale výuka spíš směřuje k tomu, aby student ta pravidla naopak respektoval. Jak jste to měl vy při studiu na akademii?

Akademická půda, to je docela uzavřená bublina. Já se snažil hrát trochu mimo vyježděné koleje, ale můj profesor mě brzdil. Zkrátka ze svých studentů chtěl vychovat dokonale fungující mašiny, “chyby” se netolerují. A to znamená držet se rutiny.

Váš poslední singl je z roku 2023. Jste tedy člověk co hraje víc na živo než natáčí desky?

Není to jen moje volba. Pokud se dnes chcete hudbou uživit, musíte hodně koncertovat. Loni jsem odehrál skoro sto koncertů, takže pak vám nezbývá čas na nic jiného. Ale plánuji změnu. Před rokem jsem studoval sound design, zvukovou práci s videohrami, filmy, abych měl nějaký vedlejší příjem. To mi navíc umožnilo si své nahrávky sám produkovat, a v širším kontextu mi pomohlo abych lépe realizoval své nápady. Naprostá samostatnost od začátku do konce. Nejprve hudbu zkomponujete, pak ji nahrajete, poté uděláte postprodukci. Vše řídíte sám, nikde žádný prostředník. Takže, teď budu po delší pauze pracovat na svých nahrávkách, hned jak se vrátím z Womexu domů.

Hudba k filmu Golem

Žijete v Polsku?

Ano, v Poznani, to je dobrá poloha. Mám to blízko do Německa i do Česka.

Když se dívám na vaše album Rose Festival na stránce Bandcamp, ten obal jakoby skrýval příběh. Působí to jako varování, růže a ostnatý drát, co za tím je?

Za každou mojí skladbou je nějaký příběh. V tomhle případě se snažím vyobrazit prožitou bolest, jizvy z minulosti. Konkrétně tuhle skladbu jsem zkomponoval pro němý film, Golem, založený na pražské legendě.

Když mluvíte o jizvách z minulosti, patří tam i historie Běloruska jako ruské kolonie v dobách Sovětského svazu?

Já tuhle éru na vlastní kůži jako dospělý nezažil, narodil jsem se 1981. Ale přesto to mám někde uvnitř, neuvědoměle.

Vaše videa vznikla v produkci Belsat, to je televizní kanál běloruského exilu?

To je kanál polské televize, který nám Bělorusům poskytuje prostor. Ano, program vytvářejí moji krajané žijící v exilu v Polsku.

A sledovat jej tedy v Bělorusku je asi ilegální?

Pokud tam žijete, tak ilegální je řada dalších věcí. Musíte si dávat bacha úplně na všechno, řada lidí skončila ve vězení jen za své posty a “lajky” na Facebooku.

Jaké to bylo, dozvědět se, že vás Womex vybral na showcase?

Já o to usiloval od 2023. Mám jen technický team, zvukaře, ale ne manažera. Vše si dělám sám, promo i organizaci. Byla to velká radost.

Psáno pro UNI, 2026/XX