Reflections on the 2006 Tanz&FolkFest Rudolstadt
[by Ken Hunt, London] The Mexican Indian (Mixtec)-American singer Lila Downs bestrode the Heidecksburg big stage in bright sunshine on the Sunday afternoon like a cougar. The temperatures were in the 30s and she and her band responded accordingly, putting on a truly eye- and ear-catching show that revealed many layers of her performance artistry denied the audio – and probably the DVD – medium. Not least of these were the sheer physicality of her performance and the degree of the eye contact between the musicians. She coiled and uncoiled on stage, responded wide-eyed to an unexpected flurry of bass notes or an impromptu variation on a harp run (I love Mexican harp but lack the vocabulary to discuss it with authority), albeit on a melodic theme that she knew inside-out (therein lies the real deal).
1. 8. 2006 | číst vše...
I’m specialised in different kind of vocal sounds and techniques and that is the reason Värttinä asked me to produce the Miero album. And after that they thought that i might be good choice to take Mari’s place for awhile. If music is the thing and not one musicstyle, if you are openminded then you can join any production and still have your own artistical style..
Ojos de Brujo (Oči čaroděje), nejslibnější nová španělská skupina, která si nade vše cení své nezávislosti, vydala na jaře nové album Techari. Následující rozhovor vznikl těsně před jejím vyprodaným koncertem v londýnské hale Barbican.
Z rockové literatury se stal během posledních dekád slušně prosperující průmysl, v němž vedou biografie i žánrové zaměřené studie. Od nich se Boydova kniha liší: vejdou se sem Bob Dylan, Fairport Convention, i John Lee Hooker, s nimiž všemi Boyd spolupracoval, společným jmenovatelem je hudební scéna 60. let. Pro ty, kdo nejsou zrovna pamětníky se sluší dodat, že Boyd v různých fázích své dráhy “objevil” Pink Floyd, Cream, Stevieho Winwooda, i pozdější členy Abby, ale žádný ze svých objevů nezúročil jako manažer, především proto, že nade vše chtěl produkovat alba.
Dráha 64letého veterána brazilské hudby Gilberta Gila svádí k laciným paralelám. Podobné osudy sdíleli (a někdy i stejné písně zpívali) John Lennon, Bob Marley a dokonce i náš Karel Kryl. Gil-hudebník je stylově nezařaditelný, ale svými názory patří naopak zcela jednoznačně do pytle s nálepkou “liberál a snílek”: “Po minulosti se mi nestýská – ale přesto občas sám sebe testuji v tom, jestli jsem ještě hippie.” 
Koncem ledna či počátkem února se v Číně, Japonsku, Koreji, Vietnamu a také ve všech chinatownech světa od Londýna až po San Francisko slaví východoasijský Nový rok. Zvláště bouřlivá oslava proběhla v New Yorku. Tamní zoologická zahrada připravila pro letošní Rok Psa novoroční program v oddělení psovitých šelem. Na newyorských ulicích sledovalo 350 000 diváků lví a dračí tance, které mají dle čínského obyčeje odehnat zlé duchy. Ulicemi se pohybovali křiklavě oblečení muzikanti a tanečníci, skupiny bojových umění i organizovaný průvod zatoulaných psů v novoročních vestách s oranžovým nápisem “adoptuj mě”.
Brněnská skupina Čankišou je svými asijskými sklony pověstná. Zpěvák Karel Heřman pronikl v Mongolsku do tajů hrdelního zpěvu, k vrcholům koncertů Čankišou patří coververze Nusrata Fateh Ali Khana, kterou skupina nazvala Sham Sut. Loni na podzim vystupovali Čankišou na významném festivalu v Pákistánu. O konfrontaci s autentickou Asií vypráví Karel Heřman.
Värttinä vydává nové album, tentokrát u Real World, respektované anglické firmy, u jejíhož zrodu, stejně jako u začátků festivalu Womad, stál Peter Gabriel. Není to poprvé, kdy dnes už veteránská skupina finského folkového undergroundu vstupuje do světa velkých firem. Celkem dvě z jejích 10 předešlých alb vyšla u “majors”: Koko (Nonesuch/Warner, 1996) a Vihma (BMG/Wicklow, 1998). Oba případy potvrdily, že tudy cesta nevede. Značky zaměřené na mainstream zkrátka takhle vyhraněnou hudbu neumějí.
Bi Kidude, držitelka letošní Ceny Womexu, hostuje také na jednom z neprávem opomíjených alb posledních let. Natočil je Taj Mahal, považovaný za posledního žijícího bluesmana-klasika. Jeho pohodou zářící nahrávky výrazně kontrastují s bluesovou modernou, která často připomíná spíš hudbu z posilovny. Mahalovy přirozené sklony k uvolněnosti souvisí i s jeho oblibou reggae (Mahalův otec pocházel z Jamajky) i s rozhodnutím usadit se na Havaji. Odtud také pochází jeho doprovodná kapela Hula Blues Band, s níž natočil pro německou značku Tradition und Moderne alba Hula Blues (1998) a Hanapepe dream (2001). Ostrovem uprostřed teplých moří se nechal inspirovat i na svém zatím posledním albu Mkutano (2003). Tentokrát se ale vydal k východnímu pobřeží Afriky na Zanzibar, kde se mísí smyčce z Káhiry s černošskými vlivy. Zdejší styl se jmenuje taarab, patří k němu loutny, housle i akordeony, a jeho první dámou je Bi Kidude.
