The Rough Guide to World Music
World Music, to nejsou jen suchopárné popisy etnických tradic a bizarních hudebních nástrojů, ale také fascinující čtení o totalitním či koloniálním útlaku a kulturním odboji, příběhy tvrdohlavých muzikantů, samorostlých stylů, mystických rituálů i hudebních fůzí, které vznikly před staletími. Vtěsnat tohle všechno do jedné knížky se poprvé (a také naposled) podařilo autorům The Rough Guide to World Music před pěti lety. V prvním 700 stránkovém vydání této ojedinělé encyklopedie autoři roztřídili světové hudební dění podle zeměpisných oblastí do celkem 11 kapitol. I tak obsáhlá publikace měla ovšem určité mezery; uplynulá léta navíc přinesla množství nových jmen, do popředí pronikla řada donedávna obskurních stylů i muzikantů a zmapování si rovněž vyžádala záplava nových nahrávek i reedic. Výsledkem intenzivní práce zhruba osmdesátičlenného autorského teamu je důkladně přepracované druhé vydání, rozšířené na dva svazky.
15. 11. 1999 | číst vše...
Ve finské lidové hudbě mají hlavní slovo ženy. V celkem devítičlenné sestavě Värttinä bychom napočítali hned čtyři zpěvačky. Muzikantským duchem skupiny a jejím mluvčím je Kari Reiman – který nám před nadcházejícím koncertem Värttinä na pražském festivalu E T Jam poskytl po telefonu z Helsink následující interview.
“Podívejte, mě nikdy nezajímali Beatles,” píše Mark Hudson ve své knize The Music in my Head, přidává výčet dalších skupin: Rolling Stones, Cream, Led Zeppelin, a vysvětluje, že mnohem více ho fascinoval ten prapůvodní rockový kořen, za který nepovažuje ani tak americké blues, jako spíš africkou černošskou hudbu, se svojí “syrovou spiritualitou, nepokrytým eroticismem, úchvatnou a razantní katarzí: muzika, která se nesnažila něčím být, muzika, která něčím byla.”
Během uplynulých tří let vyšly u Rough Guides hudební encyklopedie věnované rocku, opeře, jazzu a klasice – a roku 1997 následovala téměř čtyřistastránková kniha o reggae. Ta se nedrží – podobně, jako první vydání Rough Guide to World Music – obvyklého abecedního řazení hesel, ale je členěna historicky do 10 časově navazujících kapitol. (Jedinou abecedně řazenou encyklopedii reggae zatím představuje The Guiness Who’s Who of Reggae, kterou vydal roku 1994 – jak lze tušit z jejího názvu – známý anglický nakladatel Guiness.) 
Keith Jarrett je mistr improvizace a jazzového piana. Jako virtuoz dovede uplatnit jak své klasické hudební vzdělání, tak i transcendenci japonského lučištníka, který s naprosto čistou myslí a bez jediného zachvění napíná tětivu, a šíp pak dopadne na místo určení jakoby z vlastní vůle.
Když americký skladatel Steve Reich (nar. 1936) přijel se svojí skupinou na letošní Pražské jaro, byla to první splátka na čtvrt století starý dluh. Přibližně tak dlouhá doba totiž uplynula od počátků newyorské “minimal music”, která později vzbudila kultovní odezvu po celém světě. Během let se ovšem z minimalistických experimentů stala masově přijímaná hudba: nejpopulárnějším z skladatelem této vlny je dnes Philip Glass, autor řady oper (Einstein on the Beach), i soundtracků (Koyanisquatsi). Skladatel La Monte Young má naopak pověst vytrvalého experimentátora, a Steve Reich získal v tomto spektru postavení neokázalého tvůrce s širokým záběrem. 
RYTMUS V LEBCE
