Rupa and the April Fishes
Před 40 lety bylo San Francisco zaslíbeným městem hippies. Jaká hudba se tam hraje teď? Skupinu Rupa and the April Fishes vede zpěvačka z Indie, v repertoáru písně ve čtyřech světových jazycích a 21. července vystoupí na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. Rupa Marya se narodila indickým rodičům v Kalifornii, část mládí strávila v jižní Francii, část v Indii, a vedle hindštiny, angličtiny a francouzštiny do svých skladeb míchá i španělštinu. Obal debutového alba skupiny působí jako komiksová ilustrace Francouzské revoluce: Rupa odvážně třímá prapor, na němž nejsou žádné revoluční symboly, ale zeměkoule. Následující rozhovor vznikl v průběhu hudebního veletrhu Babel Med v Marseilli.
13. 7. 2009 | číst vše...
“Někteří kytaristé mají tendenci hrát jako rockeři, kopírovat velké osobnosti, třeba Jimi Hendrixe. To mě neláká. Nejsem ten typ co otočí knoflíkem doprava a chce aby bylo slyšet jen jeho,” říká Justin Adams, jehož si Robert Plant vybral před osmi lety do své skupiny Strange Sensation. K nám ale přijíždí Adams se svým paralelním projektem, nazvaným prostě Justin Adams & Juldeh Camara. 
Přístavy jsou těmi nejvýkonnějšími tavícími kotlíky, 20. století přineslo několik zásadních důkazů: jazz vznikl v New Orleansu, tango v Buenos Aires a Beatles v Liverpoolu. To, co se hraje na březích Středozemního moře, mapuje každoročně veletrh Babel Med v jihofrancouzském přístavu Marseille. 
Jistý hudební světoběžník prohlásil, že kytara je “překladatel světových kultur”. Hmatník kytary totiž dokáže vyjádřit hudební identitu daleko lépe než slova. V New Yorku žijící Rez Abbasi spojil své indo-pakistánské hudební kořeny s jazzovou kytarou a v dubnu k nám přijíždí na dva koncerty (čtvrtek 23. dubna Praha-Reduta a pondělí 27. dubna Brno-JazzFest).
“Sólisté se dostávají do stavu totální extáze. Hluboko ponořeni do zpěvu ignorují své okolí. Někdy dokonce ztratí schopnost dokončit melodickou linku…” popisuje setkání s albánskou polyfonií iniciátor turné, německý muzikolog Eckehard Pistrick. “Ale na rozdíl od šamanských zpěvů se nejedná o rituál. Ti lidé to dělají pro vlastní potěšení.” O svých albánských expedicích Pistrick píše v knize Versteckte Stimmen, Skryté hlasy: “Po serpentinách sjíždíme do údolí, v euforii vyvolané ohnivými tóny klarinetu, jehož melodie se kroutí jako had. Taxikář si přihne rakije a láhev odhodí pod přední sklo. Jsem v Kusturicově filmu? Všechno je ale skutečné.” O svých výletech do hor na albánsko-řeckém pomezí vypráví Pistrick v následujícím rozhovoru.petrdoruzka4_.jpg "(c) Petr Doruzka")
Khöomei, syrový asijský hrdelní zpěv, je v regionech centrální Asie tradiční doménou mužů. Zpěvačka Sainkho Namtchylak toto historické tabu nejen porušila, ale původně etnickou disciplinu navíc posunula do experimentálního prostředí západoevropských jazzových klubů včetně Birdlandu ve Vídni. K jejím hudebním partnerům patřil francouzský experimentátor Hector Zazou, příležitostně vystupuje s rakouskými beatboxery Bauchlang. Na svém posledním albu, Mother-Earth! Father-Sky! se ale vrací ke kořenům. Natočila je společně s nejslavnější tuvinskou skupinou Huun-Huur-Tu a nedávno s ním pronikla do evropského žebříčku world music.
“Nezáleží jestli použiješ elektronické či akustické nástroje – hlavní je, aby výsledek zněl organicky.” Tímto nepsaným zákonem se řídí experimentátoři Brian Eno, Jon Hassell či Erik Truffaz, stejně jako francouzský skladatel a producent Hector Zazou, který zemřel loni 8. září. Předtím ale stihl dokončit poslední album svého života, In the House of Mirrors. Natočil je s čtyřčlennou skupinou Swara s muzikanty z Indie a Uzbekistánu.
V neklidných vodách hudebního průmyslu je Womex výjimečně prosperujícím podnikem, a protože každým rokem expanduje, musí hledat stále větší sály. Během své patnáctileté nomádské existence prošel tak různorodými lokalitami, jako zrekonstruovaný pivovar ve Stockholmu, doky na předměstí Marseille či hutní areál v Essenu. Přechodným útočištěm pro tři z posledních ročníků se stala Sevilla, jihošpanělská metropole u ústí řeky Guadalquivir.
Zatímco v ostatních zemích východní Evropy měl za totality folklor pachuť ideologicky zmanipulované hudby, v Maďarsku se naopak stal prostředkem revolty. Celá generace hudebníků vyjížděla z Panonské nížiny do maďarských komunit na území Rumunska hledat kořeny své vlastní kultury.
Typicky jihoitalský žánr pizzica byl původně skutečnou rituální hudbou, kterou se v tomto izolovaném regionu léčilo uštknutí pavoukem tarantulí. Antropolog Ernesto De Martino zachytil ještě roku 1959 seanci, na kterou rodina pozvala skupinu hudebníků, kteří pacientku rytmem tamburíny, houslí i akordeonu doslova vyburcovali z lože. Lékaři sice už o tři sta let dříve potvrdili, že kousnutí tarantulí není smrtelné – ale v izolované jižní Itálii sloužil pavouk ještě dlouho jako zástupný problém pro deprese či sociální útrapy.
