Iránské delikatesy v Kremži
Souběžně s Folkovými prázdninami v Náměšti probíhal podobně laděný festival na opačné straně rakousko-moravské hranice, Glatt und Verkehrt ve městě Kremži na Dunaji. Program sahal od Číny přes Skandinávii a Palestinu až po blues a střední Ameriku – a navíc poskytl příležitost slyšet jednoho z nejtalentovanějších současných iránských hudebníků.
Tím byl Hamid Motebassem, hráč na strunné nástroje tar a setar, a především skladatel a mistr improvizace.
3. 11. 2008 | číst vše...
K nejzdařilejším tuzemským koncertům uplynulého léta patřili bezesporu Hazmat Modine na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou. V čele toho atypického bluesbandu jsou dva hráči na foukací harmoniky, v sestavě mají i tubu a obskurní strunné nástroje. Ten nejkurióznější artefakt najdeme na obalu jejich zatím jediného CD: vypadá to jako kombinace harmoniky s trubkou či megafonem.
V úvodu seriálu Sibiřská kronika padla řečnická otázka ohledně rozdílu mezi západním alikvotním zpěvem a asijským hrdelním zpěvem. Obě větve používají podobné techniky, ale mají odlišnou funkci: zatímco hrdelní zpěv se pohybuje mezi tradiční hudbou, popem a world music, alikvotní zpěv patří spíš do soudobé klasiky a relaxační hudby. Průkopníky “západní” cesty byli Američan David Hykes (*1953) a Němec Michael Vetter (*1943), k jejich nástupcům patří Wolfgang Saus, častý host českých alikvotních workshopů. Letos v létě vystupoval na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou..
Ještě před dvaceti lety znali hrdelní zpěvy z Tuvy či Mongolska jen specializovaní muzikologové, jedinými dostupnými záznamy byly terénní nahrávky, které vydala sovětská značka Melodia či maďarský Hungaroton. Situace se ale změnila, když se po perestrojce otevřely hranice a skupiny z Asie začaly cestovat na západ. Vůbec první nahrávky hrdelního zpěvu na CD, které byly určeny pro světovou veřejnost, vydal v Holandsku roku 1991 Bernard Kleikamp na své značce PAN, která se dodnes specializuje na ty méně komerční proudy world music. Kleikampovi se tehdy zřejmě jako vůbec prvnímu podařilo přivést do moderního západního nahrávacího studia hrdelní zpěváky z Tuvy. Byli to členové Tuva Ensemblu. Když o dva roky později přijel do Tuvy Dalajláma, dva z těchto elitních mistrů khöömei získali čestnou roli přivítat ho zpěvem: Gennadi Tumat a Kaigal-ool Khovalyg.
K prvním, kdo umístil Jakutii na hudební mapu, patří skupina Čolbon. Vznikla v osmdesátých letech, a roce 1993 měla dokonce přiletět do Berlína na první ročník Womexu, ale hudebníci nedostali víza. “Oni jsou vývojově zatím někde u progresivního rocku Pink Floyd, používají levné východoněmecké nebo československé elektrické klávesy, ale na druhé straně předvádějí opravdický šamanský rituál, jejich oba zpěváci jsou skuteční šamani, a na podiu před vašimi zraky upadnou do extáze. Představují asi ten nejsilnější hypnotický zážitek, co člověk může zažít,” chválil tehdy Čolbon ruský hudební novinář Artemy Troitsky. Skupina je dodnes aktivní, na jaře absolvovala turné v Mongolsku. Vedle elektrických kytar v jejich zvuku dominují brumle, nástroj, který je hudebním symbolem mnoha sibiřských národů. Jakuti na brumle nejen drnkají, ale také přes ně zpívají, čímž vznikají fascinující zvukové barvy, zvláště když projdou zesilovací aparaturou.
Z Jakutska pochází Stepanida Borisova, u nás relativně známá ze spolupráce s bubeníkem Pavlem Fajtem. Jejich společné koncerty stojí na kontrastu, v němž jakoby si oba partneři vyměnili role. Zatímco bubeník bývá v sestavě tím nejhlasitějším členem, v tomto případě tomu je naopak. Pavel Fajt na společných koncertech Stepanidin syrový zpěv spíš jen dekoruje jemnými ornamenty.
“Na konci mého pobytu v Khakassii jsem se účastnila obřadu, na němž se vysvěcoval nový šamanský buben. Probíhal v domově majitelky, Alisy Kyzlasové, která ho používá k šamanským praktikám v divadle. Obřad řídila Tania Kobezhiková. Nejprve zapálila tři svíčky a postavila je do trojúhelníku, v jehož středu stála Alisa. Poté, kdy buben i jeho majitelku nechala ovanout kouřem z větve posvátného jalovce artyš a dalších bylin, začala Tania hrát na buben a přitom bedlivě sledovala jeho majitelku. Všimla jsem si, že se snaží sladit zvuk i ducha bubnu s energií Alisy. Když bubnování skončilo, Alisa nám vyprávěla, jací duchové zvířat se jí zjevili v době, kdy už byla s bubnem sladěna. Obřad končil instrukcemi, co je s bubnem dovoleno a co je naopak zakázáno na veřejných představeních.”
Hlavní město Kyzyl je jedním z mála skutečných měst třistatisícové Tuvy. K dalším patří poněkud strašidelný Ak-Dovurak, vybudovaný jako sídliště pro dělníky z azbestových dolů, či Šagonar na Jeniseji, který se dokonce chlubí několikapatrovými budovami. Vše ostatní jsou shluky přízemních dřevěných chalup, typických pro ruský venkov. Občas narazíte i na vesnice zcela opuštěné a díky tomu poněkud strašidelné. Hlavní silnice, která prochází Tuvou jako velký oblouk, jehož oba konce směřují na sever přes průsmyky v hraničním sayanském hřebeni do sousední Khakkasie, je ze solidního asfaltu. Ulice ve vesnicích naopak tvoří, dle okamžitého počasí, buď bahno anebo ztvrdlá hlína s boulemi. Daleko častější než motoresty jsou buddhistické kapličky či šamanistické spirituální “power spots”, jímž se v Tuvě říká ovaa. U průsmyků, rozcestí, vyhlídek či jinak významných bodů najdete pyramidy z kamení, barevnými stuhami ozdobené větve, místa kam řidiči ukládají jako obětiny mince či dokonce lahvičky s vodkou. 
Je spojení hrdelního zpěvu s šamanismem skutečně takovou samozřejmostí, jak se to snaží nás přesvědčit reklamní texty koncertních agentur? Americký etnograf Theodore Levin a tuvinská muzikoložka Valentina Süzükei ve své knize Where Rivers and Mountains Sing popisují situaci, z níž vyplývá, že to je přinejmenším sporné. Autoři se během konverzace s tuvinským šamanem Lazo Mongushem dostali do citlivého bodu: “Podívejte, nemá smysl abych vám něco dlouze vysvětloval, raději vám předvedu očišťující rituál,” argumentuje Mongush. Příští den se všichni tři setkají na posvátném, ale veřejnosti dobře známém místě u vodního pramene na břehu Jeniseje západně od Kyzylu. Lazo pracuje s ohněm, mlékem, medvědím drápem, aromatickým kouřem z posvátného jalovce artysh a s doprovodem bubnu zpívá hymnickou píseň…
Najít Mezinárodní centrum khöömei a Zoju Kyrgyz nebylo zdaleka tak těžké, jako vypátrat ústav, v němž pracuje Dr Valentina Süzükei. Můj ruský průvodce jej našel během pátrání po šamanském bubnu na okraji města, kde se dřevěné chatrče v ruském stylu střídají s omšelými kamennými budovami. Jedna z nich je sídlem Tuvinského institutu humanitních studií. 
