Boogie woogie z kraje muezzínů
PetrDoruzka1_.jpg)
Alžírský přístav Oran není jen rodištěm dnes tak populárního stylu rai, hrála se zde i andaluská a sefardská hudba, kterou sem před 500 lety přinesli Arabové a Židé odsunutí ze Španělska. Pianista Maurice el Médioni se narodil roku 1928 španělským rodičům v oranské sefardské židovské komunitě. Jeho otec a strýc tu vlastnili hudební kabaret, který byl prý vzdálenou obdobou podniku Rick’s Café z dnes už klasického filmu Casablanca. Maurice dokonce vyrůstal ve stejné době, v níž se Casablanca odehrávala: uprostřed druhé světové války. Alžírsko se tehdy ocitlo pod kontrolou francouzského kolaborantského režimu ve Vichy, ale po osvobození roku 1942 se stalo spojeneckou základnou, a samotné město Alžír bylo dočasným sídlem exilové vlády generála de Gaulla. Médioni je dodnes aktivní jako muzikant, žije v Marseilli, před několika lety vystupoval v Praze.
17. 12. 2007 | číst vše...
Z finských skupin u nás nejčastěji koncertují Värttinä, což je dobrou indikací vyhraněnosti, nikoli však pestrosti finské hudební scény. Na to, že Finů je pouhých pět milionů, se můžou chlubit takovou hudební různorodostí, kterou jeden úspěšný model zdaleka nereprezentuje. Kdybychom mezi těmi, kdo finskou hudbu sledují, uspořádali anketu, kdo je v poslední době nejhlouběji zasáhl, dost možná by se shodli na akordeonistce Marii Kalaniemi. Ne, v tomto případě se nejedná o zbožné přání autora, ale zcela konkrétní zkušenost ze setkání v Helsinkách letos na jaře, jehož se zúčastnilo zhruba dvacet novinářů a festivalových organizátorů z celého světa. 
Tamburínou proti pavoukům, tarantismus, Nidi d’Arac, Daniele Sepe, Enzo Avitabile, s elektrickou hudbou do gulagu, Theremin v Dejvickém divadle, příroda, stroje a hudba divočiny, hrdelní zpěv v Rudé Armádě, hudební vynálezy z pralesa, mezi gamelany a korálovými útesy. Celkem 4 vydání rubriky Cafe Hottentot z roku 2006 v UNI.
Letošní rok českým fanouškům flamenca přeje: v létě proběhl čtvrtý ročník festivalu Iberica, počátkem listopadu se do Prahy chystá Paco de Lucia. Jedna z nejvýznamnějších flamencových tanečnic, Belén Maya, k nám přijela hned dvakrát: v červnu na taneční workshop ve studiu Zambra, v srpnu s představením Dibujos do divadla Archa, po němž následoval další workshop.
S Ivou Bittovou o Janáčkovi, Bartókovi a chozením do houslí, byl Oran alžírským New Orleansem? Od Nilu až po Atlas – hudba severní Afriky, Tinariwen, ‘jitřní mladík’ Cheb I Sabbah, ve stínu Řeka Zorby, holocaust ve Smyrně, rembetika a politika, Argentina není jen tango, na Slovensko za hudbou, Afriku hledejte na Kubě (a naopak), Sveta Kolibaba a rudí Elvisové. Rusové se vracejí do Berlína. Celkem 12 vydání rubriky Cafe Hottentot z roku 2005 v UNI.
“Cantos de vaquería,” tedy písně kolumbijských kovbojů, zpívali původně muži. Co se změní, když je zpíváte vy? Ladění nebo i emoce?
Pokud bychom moravsko-rakouskou hranici proměnili v osu souměrnosti, zrcadlovým obrazem Náměšti bude malebné městečko Kremže, tradičně známé hořčicí a vynikajícími bílými víny, a v posledních letech navíc festivalem Glatt und Verkehrt. Poněkud komplikované sousloví znamená v překladu “hladce a obrace”, tedy pojem spojený spíš s pletením svetrů než s hudbou. Dle vyjádření programového ředitele Jo Aichingera to ale vystihuje základní myšlenku festivalu, tedy využití hudebních kontrastů a propojování lokálních tradic se světovým kontextem. 
Před půl stoletím se do Evropy vydal americký hudební sběratel Alan Lomax. Nahrávky, které tehdy pořídil v Itálii i dalších zemích, mezitím získaly na hodnotě, mnohé z nich totiž zachycují styly dnes už zaniklé. Současný stav italské regionální hudby mapuje série 20 CD Tribù Italiche (Italské kmeny), která v uplynulých letech vycházela jako příloha italského časopisu World Music Magazine. Jejím iniciátorem je Pietro Carfi, rozhovor vznikl v Marseilli v průběhu festivalu Babel Med.
Beáta Palya má pověst nejlepší nové zpěvačky z Maďarska, země, která díky Mártě Sebestyén či Irén Lovasz právě v této disciplíně nasadila hodně vysokou laťku. Koncert v rudolstadtském kostele ale předčil všechna očekávání, vžitá měřítka překračovali i její muzikanti, zvláště cimbálista který spoléhal spíš na rytmus než ozdoby, i expresivní saxofonista. Její hlavní zbraní je muzikálnost i přizpůsobivost, jakou si ale člověk spojuje s romským etnikem. Beáta o sobě tvrdí, že je Cikánkou spíš duší nežli původem.
Letošní je pro Radůzu jedním z nejaktivnějších období jejího života. Po živém albu Vše je jedním a koncertním DVD Půjdu, kam chci stihla natočit kompozičně i aranžérsky bohaté studiové album V salonu barokních dam, které vyjde na podzim. A mezitím ještě ještě porodila syna Atillu.
