Elektrická kytara porazila komunismus. A jak to celé začalo?
Nápad mapovat kulturní odboj proti totalitě dvacet let po jejím svržení možná leckoho překvapí, ale má svoji logiku: střídání generací zvyšuje poptávku po věcných informacích z doby, kterou od současnosti odděluje jakési pokřivené zrcadlo, blokující přenos zkušenosti z jedné strany na druhou. A navíc, kniha Svobodně! vyšla k letošnímu jubileu rozhlasové sítě, k níž vedle Svobodné Evropy (RFE) patřilo i Radio Liberty, vysílající do tehdejšího Sovětského svazu.
26. 12. 2011 | číst vše...
Dvacet let trvající expanzi fenoménu world music lze velmi exaktně měřit – například srovnáním po sobě následujících vydání encyklopedie The Rough Guide to World Music, která se pro znalce stala nepostradatelným zdrojem informací. Zatímco první vydání z roku 1994 mělo 700 stran, druhé obsahovalo už dva sedmisetstránkové díly. 
“Únava mě přemohla, autobus k řecké hranici mi ujel. Slunce pomalu vychází nad horami. Taxík mě odváží po kamenité cestě. Hraniční přechod z Albánie do Řecka je na pohled fascinující, ilegální přechod v těchto místech je naprosto vyloučen,” píše německý muzikolog Eckehard Pistrick ve své knize Versteckte Stimmen, Skryté hlasy. Pistrick v izolovaných horských vesničkách pohraničního regionu Epiros studoval hudební tradici, kterou UNESCO zapsalo roku 2005 na seznam Nehmotného kulturního dědictví lidstva: albánskou polyfonii.
Londýnské nakladatelství Rough Guides, dobře známé všem cestovatelům, vydává vedle turistických průvodců i průvodce hudební. Ten největší z nich, The Rough Guide to World Music, je zároveň jedinou existující encyklopedií, která přináší přehledné a fundované informace o hudebních stylech celé planety. Autoři ovšem museli vyřešit dilema, jak hudbu třídit, neboť pomyslné hranice mezi kulturami či styly se jen zřídka kryjí s hranicemi současných státních útvarů. Třídění podle světadílů a zemí nakonec zvítězilo, což znamená snadnou orientaci pro běžného čtenáře – ale samostatné kapitoly získala i etnika bez státního útvaru, jako jsou Romové, Pygmejové, Sámiové či Kurdové. 
Z rockové literatury se stal během posledních dekád slušně prosperující průmysl, v němž vedou biografie i žánrové zaměřené studie. Od nich se Boydova kniha liší: vejdou se sem Bob Dylan, Fairport Convention, i John Lee Hooker, s nimiž všemi Boyd spolupracoval, společným jmenovatelem je hudební scéna 60. let. Pro ty, kdo nejsou zrovna pamětníky se sluší dodat, že Boyd v různých fázích své dráhy “objevil” Pink Floyd, Cream, Stevieho Winwooda, i pozdější členy Abby, ale žádný ze svých objevů nezúročil jako manažer, především proto, že nade vše chtěl produkovat alba.
Novozélanďan Garth Cartwright vydal r. 2005 poutavou knížku o romské hudbě východní Evropy, Princes Amongst Men, Princové mezi lidmi, kterou lze považovat za předzvěst perspektivního literárního žánru: hudebního cestopisu. Autorův příběh může sloužit za příklad začínajícím novinářům. Ještě ve studentských letech získal Cartwright ceny za své texty o malířství a skateboardingu, což mu pomohlo financovat cesty na americký Jih a do Mexika. V roce 1996 mu deník Guardian udělil cenu za text o bluesmanovi z londýnského Brixtonu, v roce 2001 vypracoval pro humanitární organizaci Freemuse zprávu o hudební cenzuře a rasismu v romských ghettech v Rumunsku. 
Zatímco Učení dona Juana a další knížky Carlose Castanedy vyprávějí o osudech cizince, který se stal žákem mexického indiánského čaroděje, kytarista Banning Eyre sepsal své zkušenosti ze sedmiměsíčního studia u malijského kytaristy v Bamaku. Dobrodružné výpravy obou mužů do vzdálených kultur mají leccos společného: přinášejí spoustu intrik a nástrah, nutí vás překonávat bariéry, předsudky, vzájemnou nedůvěru i vlastní pochybnosti. To všechno popisuje Eyre v knížce In Griot Time, An American Guitarist in Mali (Temple University Press) – a navíc odkrývá i jednu utajenou zápletku z nedávné historie. Když Ry Cooder natáčel roku 1996 na Kubě Buena Vista Social Club, původně mělo jít o kubánsko-malijskou fuzi. Do Havany byl tehdy přizván Eyrův učitel…
Americký klarinetista Joel Rubin patří ke generačním soupoutníkům Klezmatics, Rita Ottens je německá badatelka v oboru judaismu a hudební sociologie – a oba získali respekt jako světoví znalci židovského klezmeru. Společně sestavili řadu alb pro německou značku Wergo a v roce 1999 vydali knihu, která se nyní dostává na český trh pod názvem Klezmeři. Fundovaný překlad z němčiny představuje zároveň pro zdejšího čtenáře první vlaštovku…. 
Pamětníci české alternativní scény pamatují Vlastislava Matouška ještě ze skupiny Relaxace, v niž hrál v 80. letech na tabla. V sestavě patřil k těm hudebně nejfundovanějším: studoval kompozici, muzikologii a hudební teorii. Od počátku 90. let sám přednáší etnomuzikologii na pražské AMU, patří k osamělým průkopníkům world music na naší akademické půdě, a v současné době pracuje na tom, aby se etnomuzikologie stala samostatným studijním oborem. Jeho doktorská práce o hudební kinetice přináší řadu postřehů a souvislostí, které jsou zajímavé i pro zvídavé posluchače, a především hráče na perkuse. Před několika týdny vyšla dokonce v knižním vydání, které doplňují dvě CD s bohatým vyběrem nahrávek – od Pygmejů, přes aboriginy až po instruktážní lekce významných světových bubeníků: Alla Rakhy a Zakira Hussaina z Indie, a egyptského mistra darbouky Hossama Ramzyho.
